U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! Hle husar a kočárek –
hrej si! – tu máč kohouta!“
Než kohout, vůz i husárek
bouch bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě sršeň sám – !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“ –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnaty křivé,
hlas – vichřice podoba!
„Dej sem dítě!“ –
„Kriste Pane,
odpusť hříchy hřísnici!“
Divže smrt jí neovane,
ejhle tuť – Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hruzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž – a již je vzápětí.
Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedná – druhá
– třetí –
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí –
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřisil ještě stěží,
avšak dítě – zalknuté.
Li de bancje il frut al jere,
al berlave a plene vôs.
"No tu sâs ce che o daressis
di fâti tasê un pôc!
Di chi a pôc misdì al rive
e to pari al torne jù:
nol varà la mangjative
colpe tu, disgracie, tu!
Muci! Cjo, ocat, cjarute –
zuie! – velu chi'l to gjal!"
Nuie gjal ni cjar ni ocjute,
tal cjanton ju fâs svualâ.
E ancjemò ta chel disio –
"Ch'a ti muardi une âf!
La Marandule, babio,
jo te clami daurman!
Ven po Gjatule Marandule,
cjol sù, cjol chel osteat!"
Cualchidun li fûr de puarte
za la mantie al à cjapât.
Muse dure, brute, strambe,
la mantele no je gnove,
un baston, stuarte la gjambe,
la vôs – une bissebove!
"Chi chel frut!" – "O Madonute,
jo ti prei di perdonâ!"
Di murî si je sintude,
la Marandule je ca!
La Marandule e strisse
diluncvie dal taulin
e la mari no respire
strent il frut intal so grin.
E tignintlu e pense a prime –
puar, puar chel frutin!
La Marandule vissine
lis sôs sgrifis za e tint.
Za parsore il frut si cjatin
che la mari a fuart lu strenç:
"Madonute mê dal Carmini!"
e cole pierdint i sens.
Scolte, la cjampane e sune –
undis – dodis – 'l è misdì;
a si vierç la puarte intune –
ve, il pari al è chi.
E la mari e je par tiere,
tal sen strent il frut e à;
jê salvâle si podeve,
ma il frut nuie – scjafoiât.
(Voltât par furlan di Giorgio Cadorini, doprant: «Polednice». In: Erben, K.J. (1970). Kytice : Z povestí narodnich. K vydání připravil Rudolf Skřeček. Hradec Králové, 43-44.)