Informace,
komunikace, média
a
postavení nových humanitních oborů
Záměrně jsme vedle sebe uvedli tyto tři pojmy, jejichž postavení v dnešní sociální vědě můžeme porovnat k „novým“ měnám v kursovním zpravodajství. Jejich funkce je totiž podobná „nestabilním“ a „novým“ měnám typu euro, neustále
porovnávaným k starým a stabilním měnám (konceptům), které
hýbou ekonomickým nebo, v našem případě, univerzitním trhem. Jak uvidíme,
i přes jejich popularitu a novost, žádný z těchto konceptů nebo
paradigmat se neubrání podobnému srovnávání, které má za následek devalvaci
diskursů a navrácení se k starým problémům a diskursům. Naším cílem je proto pečlivě prozkoumat, v
jakých kontextech se tato slova objevují a jaký je jejich vzájemný vztah bez
ohledu na staré diskursy. Podobná
analýza snad poslouží k dalším diskusím o postavení a cílech informační vědy, která v současné
době splývá s komunikačními i mediálními
studii. Na jedné straně se může zdát, že informační věda tímto supluje
chybějící obory, jinak běžné na západních univerzitách, na druhé straně
existují důvody, proč je tento lokální vývoj
pozitivní a podobná spolupráce nutná.
Univerzální směřování nebo spíše
uzurpaci diskursu sociálních věd je nejlépe vidět na konceptu informace, který
se aplikuje na všechno, takže máme „informační dobu“, „informační společnost“,
„informační ekonomii“, „informační dálnice“, „informační revoluci“ atd..
Adjektivum „informační“ se stalo klíčem
k pochopení všech sociálních procesů, ať
už je použito s negativními nebo pozitivními konotacemi. Problém jeho
nadužívání spočívá v samotném významu slova „informace“ a „informační“, které
může znamenat jak technologii, způsob přenášení informací (bez ohledu na
sémantický pól podobných činností), tak obsah sdělení či informování - jak
proces, tak jeho výsledek nebo
určitý stav. Tato strukturální nejasnost
v samém základu slova je historicky podmíněna. Slovo "informace" se
začalo používat v polovině 20.století s
nástupem inteligentních strojů, kdy zároveň splynulo s pojmy poznání a vědění, které odkazují k
sémantickému pólu činností lidského
intelektu. Původní koncept informace,
který vycházel z kybernetiky, kognitivní vědy, teorií systému a z informační vědy, ovšem k
žádnému sémantickému pólu nebo
obsahu neodkazuje a označuje pouze procesy (ať už je to metaforický „proud“
impulsů, přenos signálů nebo podobně).
Zaměňování konceptu informace a staršího konceptu vědění, čili otázek
epistemologických s otázkami ekonomickými nebo technologickými, se ovšem ujalo, a toto míchání diskursů pak
na jedné straně vede ke kritikám typu „informace je něco povrchního,
odlidštělého a nemůže obsáhnout vědění, které je hlubší, univerzálnější a
věčné“, na druhé straně pak k nekritické snaze vyřešit tradiční filosofické
otázky, např. vědění nebo lidského vědomí pomocí těchto nových pojmů. Důsledkem míchání diskursů jsou v obou
případech jen zbytečné a neřešitelné otázky po vztahu umělé a lidské
inteligence, které zatemňují skutečnost, že pojem informace nevznikl jako
odpověď na staré otázky, ale jako odpověď na naprosto novou technologii a
historickou situaci. Mnohem důležitější než zkoumat vztah informace k vědění
nebo vědomí, je postavit tento pojem v kontextu konceptů médií a komunikace,
které jsou mu historicky i strukturálně blízké. Dnešní nové humanitní vědy, ať už jsou to
mediální studia, komunikační studia nebo informační věda, by se proto měly
zabývat spíše svým vzájemným vztahem, reflektovat a zkoumat dnešní dobu z
hlediska nových možností a
slovníků, než se jako doposud utápět v resentimentech a křísit staré slovníky a problémy, mezi které patří většina
etických, epistemologických a ekologických otázek. Podobné otázky se totiž příliš často opírají
o starou terminologii, kterou přisuzují
univerzální platnost. Proto se pak
stane, že otázka vztahu vědění a
informace naprosto ignoruje skutečnost,
že se proces přenášení informací v
průběhu tohoto století stal mnohem důležitější než jeho „věcný“ korelát
(co se tím přenáší). Nejedná se přitom o jakýsi metafyzický proces, ale o
ekonomické a technologické faktory, které
žádný epistemologický diskurs o
povaze nebo smyslu vědění či poznání
nemůže obsáhnout. V kontextu ekonomického a technologického vývoje v tomto
století došlo k přenesení důrazu od
otázek po referenčnosti, transcendentnímu původu nebo povaze poznání, ke konkrétním
projektům, které mají za úkol
reprezentovat stále se měnící vědění. Podobné technologie neřeší, jaký je správný způsob reprezentace již dané
skutečnosti (ať už je to Bůh, světový řád apod.), ale snaží se sbírat a
distribuovat nepřeberné množství stále vznikajících informací. Jednoduše můžeme tento historický vývoj
shrnout tak, že dnešní společnost si žádá spíše než kněze či zasvěcence, kteří mají jakési zvláštní vědění, posly a
sbírače informací z tohoto světa. Cílem
proto není ztělesnit dokonalou, spravedlivou, svobodnou společnost, příprava na druhý návrat Krista,
apod., ale vybudovat technologickou infrastrukturu, vyměňovat informační produkty a technologie,
případně ještě odbornější, ekonomické nebo technologické úkoly, které jsou
naprosto neutrální vzhledem k starým diskursům o dobru nebo božím záměru. V případě, že se podobné tvrzení zdá příliš
radikální, stačí se účastnit jakékoli schůzky odborníků na telekomunikace,
genetiku nebo kteroukoli jinou vědu, a položit podobnou otázku po dobru,
spravedlnosti nebo lidské svobodě. V
lepším případě Vás odkážou na oddělení vztahů k veřejnosti, kde se podobná
slova mohou použít k vylepšení public image, v horším případě Vás právem
prohlásí za šílence. Zkuste si
představit i opačný příklad, kdy někdo vystoupí v církevním synodu ve
středověku s dotazem na efektivnost
dobových komunikačních technologií, případně navrhne mobilní telefon. Míchání
diskursů je nebezpečnou rétorickou strategií, která ve většině případů neslouží
k nastolení diskuse, ale k zničení slovníku a hodnot druhé strany. Diskurs o
smyslu lidského života, společnosti
apod. proto ignoruje až ničí procesuální a konkrétní charakter
otázek a cílů, které souvisí s rozvojem a rozšířením informačních technologií
nebo s ekonomickými aktivitami
soustředěnými na sbírání a distribuci informací. Opačný příklad použití nového diskursu na staré otázky je
také ilustrativní: problém lidské mysli
nemůže vysvětlit binární logika počítačů, jako i přenos signálů nevysvětluje
komunikaci mezi lidmi. Podobné pokusy mohou v lepším případě sloužit jako
metafory, v horším případě se jedná o špatný překlad z jednoho jazyka
(diskursu) do jiného, přičemž jsou tyto jazyky nejen geograficky, ale i časově vzdálené. Nikdo se přece nesnaží
přeložit současné technické a vědecké texty do středověké latiny, takže není důvod si myslet, že středověká a
starověká slova mohou vyřešit nebo vůbec formulovat dnešní problémy (problém
genetiky a Boha je nejlepším příkladem podobného nesmyslu). Jaký bude vliv
nových informačních technologií a biotechnologií na společnost a lidstvo nikdo
nemůže vědět dokud je nezačneme užívat, proto jsou podobné diskuse bezpředmětné.
Problém míchání diskursů se informační vědy týká právě kvůli zmíněnému
rozporu mezi pojmem informace a novověkým pojmem vědění. Zatímco informace je
fragmentární a konkrétní, vědění je koherentní a univerzální, zatímco informace
je časově určená až efemérní, vědění je trvalé až věčné, takže se nám zde stále
vrací rozdíl mezi procesem a stavem.
Tento rozdíl je nutné interpretovat jako rozdíl mezi společností, která je
postavená na vědě (čili stále problematizuje dřívější výklady a hledá výklady
nové) a společností, která upřednostňuje trvalé a věčné pravdy vázané na
zjevení, tradici nebo jinak zprostředkovaná transcendentní jsoucna. Pojem
informace se z tohoto hlediska jeví jako příklad emancipace ze starého
diskursu, a tuto emancipaci je třeba zdůrazňovat jako nejdůležitější zásluhu
pojmu informace, protože znamená zbavení se humanistického a novověkého
balastu. Tento technický a formální pojem
naprosto odmítá rozdělení přírodní – umělé, člověk – stroj, a řeší
problém regulace a organizace systému, jejich kontroly a komunikace (informační
věda Clauda Shannona, kybernetika
Norberta Wieinera, systémová teorie, kognitivní věda). Informace
je navíc pojem, který je možné dokonce matematizovat v podobě bitů, zároveň je
to pojem interdisciplinární, který
ovlivnil velký počet věd od matematiky, informatiky po biologii a ekonomii. Z těchto všech důvodů přináší něco
heterogenního vzhledem k starým slovníkům-systémům, je to nový způsob popisu
světa, který se velmi zásadně změnil. Samotný pojem informace, z tohoto
hlediska, nemůže být věčný, a musíme být připraveni přijímat stále novou
terminologii, která vzniká spolu s novými technologiemi (což je případ pojmů
hypertext, multimedia atd.). Podobnou tendenci k nové terminologii můžeme
ukázat např. v teoriích o informační společnosti.
Sociální, kulturní, politické a ekonomické instituce jsou často definovány
podle charakteru sdílených informací. Podobný popis ovšem vůbec není jednotný,
a můžeme pozorovat jistý odklon od
teorií „informační společnosti“, které jen popisují místo informací v současné
společnosti nebo v institucích, k mnohem
radikálnějším teoriím E-topie (od slova
utopie a populární předpony e-). Teorie
„informační společnosti“ můžeme
obecně rozdělit na dva typy, podle toho, zda informaci chápou jako redukci
nejistoty v systému nebo jako komoditu.
První typ teorií většinou popisuje informaci jako zásadní zdroj všech
ekonomických a sociálních výměn, čili snaží se určit její místo v pohybech trhu
a jiných společenských procesech. Informace jsou proto zásadním prvkem budování
trhu a fungování společnosti, protože redukují nejistotu a chaos a
přinášejí více kontroly a organizace
do systémů. Druhý typ teorií informační společnosti zdůrazňuje, že
informace je nejdůležitější komoditou v současné době a že informační produkty
a práce stále více vyměňují starší
industrialní formy. Tento druhý typ teorií je také bližší E-topickým představám
o společnosti (W. Mitchell, D.Rushoff).
Zatímco většina teorií informační společnosti se spokojí se zjištěním, že nové
informační technologie zrychlují a zlepšují dosavadní praxi v různých
institucích, E-topie predikují společnost a instituce zcela
proměněné informačními technologiemi, kde
informační sítě zásadním způsobem
promění městskou infrastrukturu, přinesou decentralizaci a fragmentarizaci
všech lidských činností. Digitální svět tak bude nejen reprezentovat fyzický
svět pomocí různých virtualizací, ale přímo změní jeho podobu, což platí již v
dnešní době, protože na fyzických
produktech je dnes mnohem důležitější jejich
know-how, designe a další intelektuální produkty než jeho materiální
hodnota a podoba. E-topie se zabývají
právě tímto zmizením rozdílů mezi světem
a sítí, možností absolutního spojení infomasy a biomasy.
Potřeba hledat nové pojmy a všímat si technologického a vědeckého
vývoje není doménou jen nových
humanitních oborů, ale vždy určovala vývoj sociálních a humanitních věd. Změny vědeckých paradigmat a nové technologie měly vždy za následek nové
metafory a modely v humanitních vědách. Jenom za poslední dvě století, po
zbavení se metafyzického a náboženského
modelu, dochází k přijetí mechanického
(ovlivněném Newtonovskou fyzikou), organického (ovlivněném
evolucionismem), a pak kybernetického a
lingvistického modelu v tomto století. Tento vývoj znamenal postupné zbavení se
humanistických asumpcí, které jsou většinou normativní (říkají jak věci mají
být). Místo normativních pojmů nastoupily pojmy procesuální, které jsou
inspirovány vědou, a proto jsou v mnohem větší míře konkrétní a zároveň
pragmatické. Tento vývoj ovšem neznamá potvrzení naivních technokratických
představ o ovládnutí společenských procesů vědou a technologií, právě
naopak, samotná věda a technologie se v
posledním století značně „socializovaly“ (ve smyslu „společenské“).
Technologické a vědecké revoluce již nejsou jenom událostmi v
laboratořích, velkou roli zde hrají
marketing, média, a také samotní uživatelé, kteří často daný
objev použijí nečekaným způsobem.
Podobný problém, jaký řeší teorie informace vzhledem ke konceptu vědění, se
také objevuje v mediálních studiích vzhledem k teoriím komunikace. Média nejsou
jenom extenzí lidského hlasu a „přímé komunikace“, právě naopak, komunikace
mezi lidmi se díky médiím zásadně změnila a tyto změny zasahují celou
společnost. Podobné změny již nemůžeme vysvětlit jen na základě konceptu
komunikace, ale musíme brát v úvahu multimediální charakter médií a také
populární kulturu, která je jejich
nedílnou součástí. Některé problémy mediálních studií a informační vědy
se podobají, například je to problém dehumanizace způsobené technologií, který
je strukturálně podobný problému pasivity nebo aktivity diváka vzhledem k
médiím.
Informační věda by měla udržovat
tradici hledání nových koncepčních rámců, které otevírají zajímavé problémy a
neřeší staré otázky. Proto se má udržovat vztah k novým technologiím ve všech
podobách, které nabízejí materiál pro nové diskursy. Informační věda podobně jako mediální
studia je místem provokace pro staré diskursy, které se snaží zdiskreditovat nové věci. Proto mají bránit technooptimismus nikoli jako životního
řešení, ale jako zajímavý experiment, který
neslibuje uskutečnění starých cílů, ale novou zkušenost. Neznamená to
ovšem zničení starých diskursů ani jejich odmítnutí, ale umírněnou pozici
technologického determinismu.