Latina patří do skupiny kentumových jazyků indoevropských. Právě podle latinského výrazu pro číslovku 'sto' - CENTUM /kentum/ - pojménoval G.I. Ascoli celou skupinu.
Máme ji souvisle doloženou od -III. století a sáma etymologie slova říká, že je jazykem antického kraje Latium, tj. nižiny na levém břehu Tibery až po mysu Circaeum. Zeměpisná poloha latiny v rámci indoevropštiny je marginální a právem lze v jejím případě mluvit o laterální oblasti.
Latinci sousedili s příbuznými národy italickými ostatních dvou větvi: umberskou a sabelskou. Sabelskými jazyky se mluvilo v samém Latiu a pak směrem na východ a na jih, kdežto umberskými jazyky na sever.
Italické jazyky tedy byly adstrátem latiny. Na počátku historické doby byl sílný vliv etruštiny, která plnila v některých dobách roli ne pouhého adstrátu nýbrž i superstrátu. Ještě nápadnější je vliv řeckého adstráta. Jednak je pro nás řečtina dobře znamým jazykem a proto líp určujeme jí vypůjčené prvky, jednak svou obrovskou prestiží dlouhodobě působila na latinu.
Na stránce projektu Titus najdete kvalitní informace o indoevropských jazycích, včetně italické větvi:
Zajímavá stránka o jazycích antické Itálie, ač obsahuje chyby a nejednoznačné údaje, je
V této kapitole jsme se zřejmě omezovali na polohu latiny mezi jazyky, s kterými měla styky už před vojenskopolitickým rozmachu Římu. O dalších vlivech pojednáme v kapitolách věnovaných jednotlivým románským oblastem.
Latina se jako každý jazyk vyskytovala ve více variantách. Tady nás zajímají zvlášť varianty zeměpisné (diatopické) a společenské (diastratické).
Co se tyče původních diatopických variant, nutno zdůraznit že skoro všechny záznamy k dispozici jsou ukázkami římského nářečí. Víme ale že existovala ještě další nářečí, mezi kterými jediný nás zanechal více stop dialekt obyvatelů města Falerii - Faliskové.
Mnoho nových nářečí se muselo vytvořit i v nových územích dobytých mimo Latium. O jejich podobách je mnoho dohad, které v podstatě zavisí právě na naších představách o vzniku románských jazyků.
Kromě území říše lze předpokládat že latina plnila funkci prostředníka v komunikaci Římanů též s národy mimo římský státný útvar (i mezi onými národy navzájem). Na příklad Jan Czekanowski (Czekanowski 1927:204-206) navrhl, že diky obchodním stykům se některé latinské výrazy dostaly do slovanštiny. Také o podobě tyto latiny mimo říši nemáme jistou představu.
O diastratickém rozvrstvení vlastního jazyka se uvědomovali už sámi Římané, kteří pro tyto varianty používali výraz sermo. Pro situaci vyššího společenského významu nacházíme označení jako sermo eruditus, perpolitus, urbanus; protikladem mohly být sermo cotidianus, familiaris, vulgaris, inconditus, militaris, plebeius, proletarius, rusticus, usualis.
Na základě poznatků jazykovědy si můžeme představit hlavní dělitka mezi tehdejšími variantami. Na příklad i dnes vidíme jistý rozpor mezi mluvou městskou - sermo urbanus (prestižnější) a mluvou venkovskou - sermo rusticus (též ve smyslu "mluva obyvatelů provincií").
My zname velice dobře spisovnou latinskou variantu - klasickou latinu. A je jasné, že spousta společných prvků románských jazyků nepocházejí z něj. Proto tradičně mluvíme o lidové latině - sermo vulgaris - jako o skutečným předku současných jazyků.
Nelze však řici, že všichni romanisté mají jednotný výklad tohoto termínu. Není schoda ani na tom, jestli existovala pouze jedná latina lidova či bylo víc diatopických variant. Je to však přece užitečný pojem, kde se vejdou všechny jazykové doklady, které nelze připsát klasické variantě.
Takový doklady nám poskytují v první řadě nápisy, pro které zpravidla známe datum a místo. Většina z nich obsahují jazyk, který odpovídá spisovné normě, ačkoli najdeme v nich výmluvné chyby a občas ještě výmluvnější urbanismy.
Vedle úřednich nápisů máme k dispozici několika spontánních psání po zdech, hlavně v Pompeích, kde je zachovala náhlá zkáza města.
Dalším zdrojem poznatků o lidové latině jsou mluvnické spisy, který občas porovnávají spisovnou variantu s tou obecně mluvenou. Zvlášť výdatná jsou lexikografická díla, ale i seznamy rad pro žáků.
Znamá je takzvaná Appendix Probi (v Římě, +III. století?). Jedná se o seznam 227 výrazů, které podle autora jsou nevhodné. Však mezi nimi jsou i některé případy, kdy správná slova jsou nahrazena chybami.
Chyby dělali i vzdělaní pisáři, proto i rukopisy moho poskztnout cenné informace.
Snahu být srozumitelní i pro méně vzdelané pak vidíme v některých pozdních dílech spíš praktického účelu. Na příklad uvádím veterinářskou příručku Mulomedicina Chironis (+IV. století) a cestopis pro poutníky Peregrinatio Aetheriae (+IV.-V. století). Vůbec jazyk křesťánských textů se snaží být snadno srozumitelný (i když přece chce být i reprezentativní).
Samozřejmě pro všechny dosud uvedené zdroje platí, že do jisté míry jsou pod vlivem naučené normy už z jednoduchého důvodu, že se jedná o dílu člověka, který se naučil psát. To znamená, že nemáme žádný text napsaný přimo v lidové latině a bez prvků klasické latiny.
Stopy doopravdy spontanně mluvené latiny lze najit bezpečně ve zbylých dvou zdrojích: ve vypůjčkách z latiny do jiných jazyků a - přirozeně - ve srovnávání mezi románskými jazyky.
*Literatura *Obsah kurzu *Ústav románských studií *Poslední úprava: 11. března 2001
*Správce stránky: Giorgio Cadorini (scrivimi par furlan!)