Vznik románských jazyků

Pro tuto kapitolu čerpám především od Jana Šabršuly (Šabršula 1980,II:109-115).

První teorie.

První srovnávací romanisté počitali s tím, že v římské říši se vytvořila diglosie mezi klasickou a lidovou latinou. To znamená, že podle společenských (příslušnost k sociálním třídám, společenský význam komunikace atd.) a funkčních (komunikace v rámci prácovní činnosti, hra, literární dílo apd.) činitelů aktivních v dané komunikační situaci se užívalo jedné či druhé varianty.

Tím pádem naprostá větsina mluvčích ovládala aktivně pouze lidovou latinu a jenom z ní mohly vzniknout románské jazyky. Tak lze odůvodnit původ společných prvků moderních jazyků, které nejsou vysvětlitelné na základě klasické latiny.

Zároveň tato tradiční teorie zdůrazňovala sounáležitost mezi provinciemi a předpokládala trvalé vzájemné ovlivňování mezi mluvčími všech koutů římského světa. Rozpad jazykové jednoty by tedy nastal až rozpadem společenských institucí říše. Proto lze vzájemné oddalování mezi diatopickými variantami latiny zaznamenat až od doby Karla Velikého.

Nad otázkou vzniku románských jazyků se pozastavil i Wilhelm Meyer-Lübke. On sice předpokládal první společné fázi s lidovou latinou rozšiřenou po celé říši. Pak ale navrhl dodatečnou společnou fázi, když se latina už proměnila do protorománského jazyka. Jednotná protorománština se pak začala rozdělit s krizí říší.

V každém případě se schematismu těchto teorií uvědomovali už tehdejší jazykovědci a z jejich prací je vidět, že nebrali je jako definitivní.

Chronologická teorie.

První který přihlížel i k historickým podmínkám celého romanizačního procesu byl Gustav Gröber. On připomněl, že římský stát se rozširoval postupně po mnoha století. To znamená, že jazyk který se dostál do různých oblastí impéria odpovídal různým vývojovým fázím lidové latiny. Z toho vyplývá, že od samého počátku jednotlivé románské jazyky měly vlastní vývoj.

Ještě více promýšlená je teorie romanisty George Mohl (působil i v Praze). On předpokládal, že postupem expanze latina nabývala na kvalitě i na prestiží.

Proto její vliv během dobývání střední a jižní Itálie byl slabší a první koiné vzniklá v říši pociťovala ve větší míře místní (italický) substrát než to bylo později s dalšími substráty. V Itálii tedy vznikla kolem -I. století obecná latina italská.

Během pozdějších fází, když římská správa byla pronikavější a školy byly dostupné na rozsahlé části říše, také lidová latina se sblížila s klasickou normou. Vzniká tím lidova latina císařská.

Ačkoli je v Mohlových publikacích mnoho nejistých údajů, které autor používá k podpoře své teorie, určitě lze její prostřednictví vykládat italické prvky, které pronikly do italštiny - jejíž substrát je etruský nikoli italický - i do jiných románských jazyků.

Maxmilian Křepinský byl ještě radikálnější v překonání tradice: podle něj žádná jednotná lidová latina nikdy neexistovala (Křepinský 1930:50, Křepinský 1958:1). Od prvních výbojů Římanů, na dobytých územích ihned začíná vývoj místního románského jazyka, na který tedy sílně působil substrát.

Mimochodem Křepinského potvrzovaly v tomto názoru právě výsledky jeho zkoumání relativní kronologie, které dokazovaly, že i podobné jevy v sousedících oblastech nemusí spolu souviset.

Kreolské jazyky?

Upozorňuji na dva významné příspěvky, které byly vydány v posledních letech romanistou Robert de Dardel (Dardel-Wüest 1993; de Dardel 1996). On předpokládá, že protorománština byla jazykem "polokreolským", který se vytvořil už v počátcích expanze římského státu.

Přitom rozlišuje ve vývoji prarománštiny dvě fáze: ranou fázi, v níž zcela zanikla deklinace a jejímiž bezprostředními pokráčovateli jsou portugalština, kastilština a sardština, a fázi pozdější, počínající 2. až 3. stol. n. l., do níž sblížení se spisovnou normou latiny vneslo morfologickou soustavou o třech pádech.

Později dochází k redukci na soustavu dvoupádovou, ta se však týká už jednotlivých románských jazyků, neboť uvedené zjednodušení není v celém sledovaném areálu jednotné. Takový stav máme doložen jednak v dnešních románských jazycích (rumunština), jednak ve středověkých rukopisech (francouzština, okcitanština, katalánština).

Důležitá v Dardelovém pojetí je skutečnost, že on - na rozdíl od předchůdců - vychází ze srovnávání tvaroslovních i syntaktických jevů. Tím - aniž by si to předsevzál - naplňuje přání Křepinského, který předpokládal, že i v těchto složkách se najdou argumenty proti tradičnímu pohledu.

Hlavním rozdílem mezi Křepinským a Dardelem je v roli substratů. Pražský romanista zdůrazňoval jeho působení a proto předpokládal větší počet diatopických variant už od samého počátku jazykové romanizace. De Dardel vidí vetší sounaležitost mezi provinciemi a uvažuje jen o dvou podstatných variantách v antice.

De Dardel nevysvětluje, co pro něj znamená výraz "polokreolský jazyk". Proto budeme zatím uvažovat na základě dostupných poznátků o procesu vzniku kreolských jazyků. Jedna teorie říká, že většina z nich vznikla v koloniích Evropanů na podkladě lingvy franky západního pobřeží Afriky. Šlo o prostředek dorozumění s portugalskými obchodníky, který se nám nezachoval, nicméně lze jej předpokládat vzhledem k přítomnosti lusitanismů i v oblastech, které do styku s Portugalskem vůbec nepřicházely (Goodman 1993).

Pro Evropu na konci období před naším letopočtem můžeme předpokládat existenci lingvy franky založené v podstatě na mluvené latině (Czekanowski 1927:204-206). Z toho, že prvky římské kultury nalézáme na území budoucích římských provincií už před jejich dobytím římskými legionáři, můžeme usuzovat, že také prvky jazykové překračovaly politickou hranici již v dobách předcházejících vlastní romanizaci.

Stejně jako v Africe koloniálního období mohli tu hrát důležitou roli především obchodníci, včetně obchodníků s otroky. S postupem římských legií se lingva franka měnila v kreolský jazyk a podle místních okolností se mohla dále přibližovat mluvené latině, až postupně nahradila původní jazyk dané oblasti.

Za hranicemi nově získaných území se tím vliv latiny posiloval a lingva franka se přenášela do jiných krajů, kde jí bylo rovněž využíváno v její primární funkci. To by mohlo odůvodnit přítomnost určitých latinských prvků ve slovní zásobě slovanských jazyků i v oblastech, které k Římské říši nikdy nepatřily (Cadorini 1996b).

Uveďme příklad. Němčina a slovanské jazyky pojmenovávají jednu ze základních činností obchodního života slovesem, jehož etymem je latinské substantivum caupo, cauponis (m.) "hostinský, čachrář" > germ.*kaupjan (>něm.kaufen), psl.koupiti (>čes.koupit). Uvedené sloveso vykazuje sémantickou změnu, k níž muselo dojít mimo spisovnou latinu i mimo jazykový útvar, který se stal základem románských jazyků.

Poslední příklad ukazuje zároveň, že různé jazykové útvary vzniklé na základě latiny si mohli vzájemně ovlivňovat. To znamená, že tyto styky mohly být dalším zdrojem obnovy vedle místního substrátu.