Dějiny srovnávací lingvistiky

Srovnávací romanistika je jedná z nejstarších disciplin moderní lingvistiky. Kvůli okolnostem svého vývoje je tradičně zaměřena na srovnávání mezi románskými jazyky s účelem poznávat jejich vývoj, ale lze se na ni dívat taky z hlediska synchronického srovnávání s účelem osvětlit vnitřní postupy sestavování textů v jednotlivých jazycích.

Abychom se líp uvědomili jejího paradigmatu i důvodů jejího převažně diachronického charakteru, bude užitečné nejdřív pojednat o dějinách discipliny. Dále se budu opírat především o Lorenza Renziho (Renzi 1987:43-70) a Jana Šabršulu (Šabršula 1980,I:69-76; Šabršula 1994:17-30).

Na přelomu 18. a 19. století se objevuje a prosazuje v evropské kultuře nová myšlenka, která mění paradigma humanistických věd. Je jí zásada, že jen studium změn i vývoje společenských institucí, včetně jazyka a literatury, přináší opravdové poznání oné instituce.

Snaha zjistit předliterární minulost tehdejších evropských jazyků se opírá o srovnávání mezi nimi. Tak se zjistily pravidelné podobnosti mezi většinou nejstarších psaných evropských a pak indických jazyků. Na jejich základě byl předpokládán společný jednotný jazyk, který musel být předkem všech indoevropských jazyků.

Úspěchy srovnávací metody předsvěčili, že se ji vyplatí používat také pro jiné jazykové skupiny anebo pro hlubší poznání jednotlivých větví indevropské rodiny.

Tehdy další mladá disciplina, vyšla ze stejné myšlenky obnovení humanistických věd jako srovnávací jazykověda - dějiny literatury - soustředila pozornost vzdělanců na nejstarší evropskou neantickou literaturu: na provensalské trobadory.

Bylo pak přirozené se zajímat o nápadných podobnostech mezi jazykem trobadorů, francouzštinou, španělštinou a italštinou. Zvlaštní postavení v tom srovnávání musela nevyhnutelně zaujmout latina.

Z tohoto období vznikla tradice názvu 'románská filologie', rozšireného v románských zemích pro označení studia středověké (především) provensalské a francouzské literatury.

V tomto ovzduší se pohyboval Friedrich Diez (1794-1876), který je svými díly Grammatik der romanischen Sprachen (Bonn, 1836-1843) a Etymologisches Wörterbuch der romanischen Sprachen (Bonn, 1854) považován za zakladatele srovnávací romanistiky.

Jeho díla nebyla první, která reagovala na nastalou změnu v postupech humanistických věd, ale jsou první opravdové vědecké úrovni, nutné k založení badatelského proudu.

S ním se prosazuje poznatek, že románské jazyky jsou potomky latiny; totiž poměr mezi nimi nebyl do té doby vykládán jednoznačně. Ostatně Diez si všímá 6 kulturních jazyků: jsou to jazyk portugalský, španělský, francouzský, provensalský, italský a valašský.

Diezova role pro srovnávací romanistiku je porovnatelná s dílem Boppovým (indoevropské jazyky), Grimmovým (germánské jazyky) a Miklosichovým (slovanské jazyky).

Následující generace (Gaston Paris a Paul Meyer - F; Adolfo Mussafia - A; Adolf Tobler - CH; Karl Bartsch - D; Ugo Angelo Canello - I) už jasně odděluje jazykovědu od literatury. Indoevropeista August Schleicher prohlašuje lingvistiku za přirodní vědu.

Po této době se nová disciplina dostává do Prahy, kde působí Jules Cornu, Jan Urban Jarník, Frédéric Georges Mohl a Wendelin Förster. Jarník (1848-1923) pěstoval mimochodem rumunštinu a albanštinu (pro kterou se tehdy ještě kládl důraz na velkém počtu latinských a románských výpůjček ve slovní zásobě).

Tehdejší pražská romanistika, vedle vlivu Gastona Parise, dodržovala styky s Vídní (Miklosich /Miklošič/) a s Lipskem. Lipsko bylo sídlem významného srovnávacího proudu takzvaných 'mladogramatiků' (Junggrammatiker).

Mladogramatici lze říci, že provedli kodifikaci srovnávací metody tím, že důsledně hledali zakonnitosti ve vývoji jazyků. Takové pravidelnosti byly pro ně dány fonetickými zákony - jakýmisi nevyhnutelnými pravidly, vybavenými vlastní síly a postradajícími aktuální přičiny.

Právě v otázce hledání přičin změn byli mladogramatici překonáni. Dnešního dne nepovažujeme za úplný ten popis jazykového jevu, který neobsahuje také vysvětlení jeho původu.

Nejvýznamnějším mladogramatikem v romanistice byl Wilhelm Meyer-Lübke (1861-1936). V podstatě přepracoval podle novějších metod Diezova souhrná díla a položil nové základy discipliny. Spomeneme aspoň tři hlavní práce: Grammatik der romanischen Sprachen (Heidelberg, 1890-1902), Einführung in das Studium der romanischen Sprachwissenschaft (Heidelberg, 1901; 2. vyd. 1909) a Romanisches etymologisches Wörterbuch (Heidelberg, 1911-1920; 3. vyd. 1935).

Poslední uvedený slovník je onen REW dodnes uplatněný při každé románském etymologickém výzkumu. V něm už nenacházíme 6 Diezových kulturních jazyků, nýbrž celá plejáda jazykových útvarů, nezavisle na jejich kulturní či společenské funkce.

Mladogramatici dosahli rozmachu srovnávací metody, avšak nebyli jasně vymezenou skupinou. Proto se mezi nimi sámi počitali též jazykovědci, kteří se přece nespokojili s nalezením pouhých zakonnitostí.

Mám na mysli na příklad Maxmiliana Křepinského (1875-1971), Jarníkova následovníka, kteří se dožil 95 bystrých let života a tak zanechal za sebou obrovské dílo. Významné jsou jeho výzkumy pomocí relativní chronologie fonetických změn, jeho teorie o vzniku románských jazyků a jeho typologická klasifikace.

Ne všichni jazykovědci druhé poloviny 19. století obdivovali mladogramatiky. Naopak, někteří při zkoumání sledovali jiné postupy. Hugo Schuchardt na příklad zavedl do předmětu bádání společenské činitele a v některých aspektech předešel sociolingvistickou.

Všíml si taky propojenosti mezi výrazy a předměty i institucemi, které nacházíme v různých civilizacích, proto je považován za prvního vážného propagatora metody Slova a věci ('Wörter und Sachen'). Mezi zdroji jazykové změny počital i s inovačními vlnami.

Jeho hlavním dílem je Der Vokalismus des Vulgärlateins (Leipzig, 1866-1868).

S mladogramatiky polemizoval Graziadio Isaia Ascoli - jméno důležité též pro indoevropeistiku a semitské jazyky - který důsledně zkoumal, jak se jazyk mění ve svém území a pokusil se o vymezení hranic mezi různými nářečními oblastmi. Ne náhodou je považován za zakladatele románské dialektologie.

Ascoli taky rozšiřil obsah pojmu "jazyk". Prosadil totiž, že lze tak pojmenovat též jazykové útvary, které postradají jednotnou spisovnou variantu, ačkoli existují ve stavu nářečního svazu s jasnou společnou podstatou.

Tak obohatil seznam románských jazyků o dva členy: rétorománskou skupinu a frankoprovensalštinu. Ascoli sám byl Furlan (východní Rétoromán). Jeho halvním romanistickým dílem jsou Saggi ladini (1873).

Zájem pro diatopické varianty jazyků přivedl Švýcara Jules Gilliéron k vypracování prvního jazykového atlasu: Atlas linguistique de la France (1902-1923). Jazykovědci se totiž uvědomili, že také znazornění údajů na mapě přinese nové poznatky.

Ukázka spojení jazykových otázek s náměty materiální kultury dáli představitelé proudu Slova a věci Karl Jaberg a Jakob Jud s dílem Sprach- und Sachatlas Italiens und der Südschweiz (Aarau, 1926-1940).

Spojený s dialektologií i s lingvistickým zeměpisem byl další směr, který vynalezl Matteo Bartoli, činný už v první polovině 20. století. Dostal od sveho zakladatele jméno prostorová lingvistika ('linguistica spaziale', 'neolinguistica').

Bartoli poznal některé zakonitosti v zeměpisném rozložení jazykových vývojových jevů, které nazval "areální normy". Podle těchto norem lze vysvětlit skutečnost, že některé oblasti se ukazují velmi otevřené novinkám, kdežto v jiných dochází ke změnám pomalu.

S nástupem strukturalismu lingvistika zdůrazňuje jevy uvnitř jazykové soustavy a zájem pro srovnávací metodu ustupuje.

První pražský romanista, kterého lze označit za předsvěčeného strukturalistu je Jan Šabršula (*1918), který se po listopadovém převratu - ne z politických důvodů - ocitl na Ostravské univerzitě, kde založil romanistické pracoviště a kam dojiždí týdně z Prahy.

Důkladní znalost francouzštiny - typologicky velmi vzdalené z češtiny - ho přivedla k vypracování funkcionalistické teorie jazyka podstatně odlišné od většinové pražské tradice. Rozdílné pojmy ho donutili k vytvoření patřičné terminologie, kterou okolí zanedbalo.

Jeho dílo patří právem do srovnávací romanistiky tím, že aplikuje soustavně svou metodu většině románských jazyků. Stačí vzít do ruky Základy jazykovědy pro romanisty (Praha, 1983) a dívat se na příklady, kterými přibližuje čtenáři nové pojmy.

Přes obrovský záběr jeho zájmů lze řící, že se soustředil zejména na problematiku vyjádření slovesného vidu v románských jazycích a na třídění verboniminálních konstrukcí.