• Akademická peregrinace
• Akademické tituly
• Bakalář
• Děkan
• Doktor
• Fakulta
• Imatrikulace
• Imatrikulční taxa
• Jurisdikce
• Kancléř
• Kolej
• Licenciát
• Matrika
  
• Mistr
• Pražská právnická univerzita
• Probošt
• Prosopografie
• Rektor
• Secese
• Statuta
• Univerzita
• Univerzitní národ
• Univerzity boloňského typu
• Univerzity pařížského typu
• Vícekancléř

Migrace doktorů, mistrů a studentů často ve skupinách od jedné univerzity ke druhé. Motivací mohla být touha po vzdělání, snaha po uplatnění, následování oblíbeného učitele či "pouze" poznání jiného univerzitního města a jiné země. Předpokladem akademické peregrinace byla latina jako univerzální vyučovací jazyk a všobecně uznávaný systém univerzitních titulů.

Někdy též Univerzitní grady - hierarchická soustava titulů užívaná na všech univerzitách. Na základě vykonaných zkoušek zaručovala zhruba srovnatelnou úroveň vzdělání a intelektuálních schopností absolventů. Díky tomu měly také univerzitní tituly univerzální platnost. Pojmy doctor nebo magister se sice jako označení pro vzdělance používaly již dříve, avšak teprve v univerzitním prostředí získaly tento jasný obsah a místo v hierarchii. Student, který řádně absolvoval předepsané přednášky, získal nižší titul bakalář (baccalarius), který ho opravňoval k pomocné výuce a k účasti na disputacích. Vyšší stupeň titulů potom dokládal plné ovládnutí oboru, prokázané u zkoušky. Tyto vyšší grady se dělí ještě na dvě skupiny: církevní autorita propůjčovala titul licenciát, který opravňoval svého nositele k vyučování (licentia docendi), zatímco tituly mistr (magister) na artistické fakultě a doktor (doctor) na ostatních, tzv. vyšších fakultách, které mohly být dosaženy až po získání titulu licenciát, dokládaly vstup do učitelského sboru dané fakulty. Nutno ještě připomenout, že udělení jakéhokoli titulu bylo spojeno s nemalým poplatkem.

Jeden z akademických titulů.

Volený představitel fakulty. Náplň funkce je podobná jako u rektora, vztahuje se však jen na příslušnou fakultu. Volený byl z řad učitelů, zpravidla na dobu jednoho semestru. Na univerzitách boloňského typu se děkan buď vůbec neobjevuje (při neexistenci fakult), nebo má pouze minimální, ryze administrativní pravomoci.

Jeden z akademických titulů.

V klasické latině (facultas) "možnost, příležitost", teprve od 12. století se objevuje i ve významu "obor, předmět, disciplína". Učitelé a žáci škol jednoho oboru se začali sdružovat a během 13. století vytvářet fakulty. Jejich hlavní úlohou bylo sjednotit učební plán a závěrečné zkoušky. Takto vybudované fakulty, na kterých měli rozhodující moc učitelé, potom spolu vytvořily univerzitu. První a patrně nejznámější fakultou byla artistická fakulta v Paříži. Vedle fakulty artistů zde vznikla ještě fakulta právníků, mediků a teologů. Model čtyř fakult se poté prosadil takřka na všech univerzitách severně od Alp (tzv. univerzity pařížského typu). Na řadě univerzit však přinejmenším zpočátku existovala pouze jedna, dvě či tři fakulty. Artistická fakulta byla starší historiografií vnímána jako nižší a její absolvování mělo být předpokladem pro studium na ostatních "vyšších" fakultách. To však neodpovídá středověké realitě. Vyšší fakulty, zejména právnické často přijímaly i studenty bez předchozího artistického vzdělání. Na univerzitách boloňského typu fakulty jako samosprávné instituce neexistovaly, slovo facultas bylo používáno jen jako abstraktní pojem pro organizaci výuky a zkoušek jednotlivých oborů.

Zápis dané osoby do matriky. Jde o právní akt, který dokládá, že zapsaná osoba je členem příslušné korporace a vztahují se na ní z toho plynoucí práva a povinnosti. V případě univerzitní matriky se teprve zápisem stal student právoplatným příslušníkem univerzitní korporace a vztahovala se na něj veškerá univerzitní privilegia. Při zápisu sliboval imatrikulovaný poslušnost rektorovi, respektování statut a věrnost a oddanost univerzitě.

Poplatek za imatrikulaci. Jeho výše se liší podle času, místa, ale i sociálního postavení imatrikulovaného. Chudým studentům byl často poplatek prominut, naopak studenti z vyšších sociálních vrstev zaplacením vyšší imatrikulační taxy získávali privilegované postavení, včetně zvláštní lavice v učebně - tzv. scamna nobilium.

Soudní pravomoc, v případě univerzity soustředěná v rukou úřadujícího rektora. Jedno z nejdůležitějších univerzitních privilegií. Každý příslušník univerzity měl právo být souzen všeobecně mírnějším rektorským soudem (univerzitní soudnictví navíc nepoužívalo při výsleších útrpného práva, tedy mučení). Tuto zásadu si však většinou univerzita musela v zápase s městem teprve postupně vybojovat. Škála trestů univerzitního soudu byla značně omezená - ústní napomenutí, finanční pokuty, uvěznění či vyloučení z univerzity. Odvolací instancí od rektorského soudu byl soud univerzitního kancléře, tedy v Praze arcibiskupa. K němu také měly směřovat všechny závažnější případy, např. hrdelní pře. Z rektorovy soudní pravomoci byli vyjímáni klerici a řeholníci, kteří podléhali kanonickému právu.

Církevní supervizor univerzity, zpravidla biskup, arcibiskup nebo jím jmenovaný jiný církevní hodnostář. Úřad kancléře nebyl nijak časově omezen a byl vázán na současné vykonávání daného církevního úřadu. Nebyl součástí univerzitní samosprávy. Pravomoci kancléře byly na jednotlivých univerzitách značně rozdílné - od čistě formálního vztahu až po faktické spravování univerzity (zejména na anglických univerzitách, kde tak zcela chyběl úřad rektora). V Praze byl kancléřem univerzity (od roku 1372 obou univerzit) pražský arcibiskup a mezi jeho kompetence patřilo jednak vykonávání církevního dohledu nad promocemi a udílení povolení k výuce (tzv. licenciát) a jednak byl odvolací instancí k rektorskému soudu (viz jurisdikce). Zejména zpočátku však kancléř Arnošt z Pardubic v kladném smyslu iniciativně zasahoval do univerzitního života daleko více, a pomáhal tím vlastně nově zřízené instituci do života. Později přenáší kancléř faktický výkon své funkce na jmenovaného zástupce, vicekancléře.

Povětšinou donací vzniklý dům poskytující ubytování, stravu a veškeré zaopatření studentům či učitelům. Obyvatelé domu, kolegiáti, vytvářejí opět samosprávnou privilegovanou korporaci, která si sama utváří svá statuta a volí svého představeného, probošta. Koleje do značné míry kopírují kláštery, a to jak stavebně (křížová chodba, ložnice, kaple, knihovna), tak pokud jde o život komunity (povinný celibát, denní režim, vnitřní organizace). Latinské slovo collegium ostatně původně označovalo jakékoli společenství lidí se společným cílem. Teprve církev po čase význam zúžila právě na společenství církevní (kapitula, klášter). Součástí nadace koleje byl její feudální majetek, který ji do budoucna finančně i materiálně zajišťoval. Zakladatel si přitom často určil přednostní skupinu budoucích kolegiátů, vymezenou nejčastěji regionálně, ale též národnostně, oborově nebo sociálně. Koleje se často stávaly i místem výuky a sídlem univerzitních orgánů.

Jeden z akademických titulů.

Obecně úřední kniha, do které se zapisují příslušníci dané korporace (viz Imatrikulace). V univerzitním prostředí se setkáme s matrikami univerzitních národů, matrikami fakult a tzv. rektorskými matrikami, tedy matrikami celouniverzitními. Za nejstarší dochovanou rektorskou matriku ve střední Evropě je všeobecně považována právě matrika pražské právnické univerzity. Rovněž existovaly různé kolejní matriky.

Jeden z akademických titulů.

Univerzita založená roku 1372, kdy si příslušníci dosavadní právnické fakulty pražské univerzity po sporech s ostatními fakultami zvolili vlastního rektora. Tím vznikla samostatná právnická univerzita, která záhy získala od Karla IV. vlastní kolej, vedla si vlastní matriku a ve své samosprávě do značné míry kopírovala boloňský vzor, což je nejvíce patrné z toho, že rektory byli vždy studenti. Univerzita se však nadále cítila součástí jednoho pražského učení (studio Pragensis) a respektovala pražského arcibiskupa jako kancléře. Její největší rozkvět spadá do 80. let 14. století, od konce devadesátých let však začíná postupně početně slábnout a po vydání Kutnohorského dekretu (byť je otázka, zda se týkal i právnické univerzity) již prakticky jen živoří. Poslední imatrikulace se konala v roce 1418. Právnické vysoké učení je v Praze obnoveno teprve po více než 200 letech, samozřejmě již ve zcela jiných souvislostech.

Představený univerzitní koleje.

Moderní metoda historického výzkumu, usilující o vytvoření tzv. kolektivní biografie. V přesně vymezeném početnějším souboru historických osob je u každé z nich na základě pramenů sestavena stručná biografie. Tyto medailony se tvoří podle jednotného vzoru, aby mohly být statisticky zpracovány. Vyhodnocení se dnes děje takřka výhradně pomocí počítačů a běžných databázových programů, které je však třeba přizpůsobit (vytvoření tabulek, vyplňovacího programu, kódových polí, nápovědy atd.). Díky databázi je pak možné klást nejrůznější dotazy na jednotlivé zkoumané jevy či jejich kombinace v rozsahu celku. Počítač také umožňuje rychlé grafické zpracování, databáze může sloužit i jako biografický slovník a v neposlední řadě umožňuje okamžitou odpověď na nově pokládané otázky. Metoda prosopografie se užívá od 60. let 20. století, zejména pro výzkum společenských elit. Na poli univerzitní prosopografie je za průkopnické dílo považována kniha R. C. Schwingese Deutsche Universitätsbesucher im 14. und 15. Jahrhundert, vydaná v roce 1986.

Volený představitel univerzitní samosprávy s vlastní jurisdikcí. Latinské slovo rector označovalo obecně jakéhokoli představeného, vedoucího či správce. Např. Bůh je označován jako správce světa (rector mundi), císař jako správce říše (rector imperii), farář jako správce kostela (rector ecclesie) a učitel jako představený chlapců (rector puerorum). Rovněž většina univerzit byla spravována voleným představitelem, rektorem (i v univerzitním prostředí se však můžeme setkat s obecným významem tohoto pojmu - např. probošt je označen jako rektor koleje, děkan jako rektor fakulty apod.). Funkční období rektora univerzity kolísalo od jednoho měsíce po dva roky, v Praze to byl jeden rok nebo později na tzv. třífakultní univerzitě jeden semestr (stejně tomu bylo na ostatních tehdejších univerzitách střední Evropy). Rektor zastupoval univerzitu navenek, spravoval její finance, vedl rektorskou matriku, dále měl bránit univerzitní privilegia, zajišťovat respektování univerzitních statut, svolávat univerzitní radu či celouniverzitní shromáždění a v neposlední řadě vykonával rektorskou jurisdikci nad příslušníky univerzity. Na univerzitách pařížského typu vykonával úřad rektora výhradně mistr nebo doktor a rovněž jeho volba byla v rukou učitelů, naopak na studentských univerzitách boloňského typu byl rektorem vždy student, výjimečně dále studující bakalář, volený podle složitého klíče zástupci jednotlivých univerzitních národů. Existovaly také univerzity bez rektora. Buď byla analogická funkce jinak pojmenována (např. primicerius v Avignonu), nebo byla veškerá správa v rukou univerzitního kancléře (např. univerzity v Oxfordu, Cambridge či v Montpellier).

Organizovaný protestní odchod univerzitní korporace či její části z univerzitního města. Nejčastější a neefektivnější zbraň univerzity v boji o svoji autonomii. Secese totiž představovala ztrátu prestiže a především těžké postižení ekonomiky univerzitního města. Na druhé straně však díky secesi třeba jen části učitelů a jejich studentů vznikly nové univerzity (např. Cambridge po secesi z Oxfordu, Padova po secesi z Boloně či Lipsko po secesi z Prahy).

Autonomní právní předpisy dané korporace. Univerzita si jako právně autonomní korporace vypracovávala vlastní právní předpisy, které pak byli povinni respektovat všichni příslušníci univerzity. Schválení a přijetí statut se dělo většinou ve shromáždění celé univerzitní obce, na jejich dodržování měl dohlížet rektor. Zatímco na pařížské univerzitě nikdy nebyl vydán celkový soubor statut (vycházela pouze ad hoc jednotlivá nařízení, tzv. singulární statuta), většina univerzit střední Evropy převzala podle boloňského modelu statuta jako komplexní soustavu univerzitních předpisů, jakýsi "univerzitní zákoník". Vedle univerzitních statut existovala samozřejmě i statuta dalších korporací - fakult, národů, kolejí apod.

Vzdělávací instituce, ve středověku zároveň (a především) právně autonomní korporace mistrů a studentů (univerzity pařížského typu), případně pouze studentů (univerzity boloňského typu). První univerzity se objevují kolem roku 1200. Příčiny lze spatřovat v řadě faktorů: vzdělání již nebylo omezeno na biskupské školy, objevuje se řada soukromých škol, které umožňují svým učitelům jistý sociální vzestup. Díky Arabům se do Evropy dostávají nové podněty (aristotelismus, arabská medicína). Zejména právo a medicína se stávají doménou laického živlu. V Paříži vzniká univerzita spojením dosavadních škol pod vedením jejich mistrů. V Boloni vzniká univerzita jako korporace studentů. Místní církevní či světští vládci zakládání univerzit nejprve brání v obavě, že se tím oslabí jejich moc, záhy však naleznou univerzity podporu u císaře, králů a zejména u papeže. Zatímco starší, spontánně vzniklé univerzity si svá privilegia musí postupně vybojovávat (nejúčinnější zbraní je přitom univerzitní secese), novější univerzity založené "shora" získávají své výsady již při založení od svého fundátora. Z univerzitních privilegií jmenujme alespoň právo volby vlastní samosprávy, udělování akademických titulů, vytváření vlastních právních norem (statut), instituční nezávislost a neomezenou svobodu myšlení a názoru, vlastní univerzitní soudnictví (jurisdikce) a osvobození od dávek a daní. Univerzitní privilegia měla nejen kolektivní charakter, ale vztahovala se i osobně na každého člena univerzitní korporace. Univerzity jako univerzální křesťanské instituce, potvrzené papežem či císařem, byly všeobecně uznávány, všechny užívaly jako vyučovacího jazyka latinu a podle stejného systému zkoušek udělovaly všeobecně platné univerzitní grady.

Korporace studentů na univerzitě (případně studentů i mistrů), pocházejících většinou ze stejné země, kteří se zpravidla vzájemně domluví svým mateřským jazykem. Národy vznikaly jako společenství studentů původem z jedné země, kteří nezávisle na sobě přišli za účelem vzdělání do univerzitního města. Toto společenství prostředkovalo nově příchozím díky společnému mateřskému jazyku orientaci na univerzitě, v univerzitním městě i při samotném studiu. Postupně se však národy stávaly korporacemi hájícími zájmy svých členů proti studentům z jiných zemí a především vůči domácímu městskému obyvatelstvu. Pevnou organizační formu získaly národy v Boloni už ve 12. století. Univerzitní národy u univerzit boloňského typu byly ryze studentské organizace a celá univerzita byla vlastně jakousi federací těchto národů. Národy měly rozhodující vliv na volbu univerzitních hodnostářů, včetně rektora. Složité rotační principy zajišťovaly, aby žádný z třinácti národů nemohl být dlouhodobě opomíjen a zároveň aby zastoupení národů ve vedení univerzity odpovídalo jejich početnosti. Na univerzitách pařížského typu vznikaly většinou po vzoru pařížské artistické fakulty čtyři národy (což je i případ Prahy), jejich vymezení však bylo zejména zpočátku administrativní a zahrnovalo jak mistry, tak studenty. Uprostřed takto vymezených národů často vznikaly národnostně ucelenější skupinky, tzv. provincie. Na některých univerzitách nevznikly univerzitní národy vůbec (např. v Krakově, Erfurtu či Kolíně nad Rýnem).

Univerzita, jejímiž plnoprávnými členy či alespoň rozhodující silou jsou studenti (universitas scholarium). Rektor je volen zástupci univerzitních národů z řad studentů, případně dále studujících bakalářů. Studenti mají též výrazný vliv na výuku, učitelé jsou ve své podstatě vzhledem k univerzitě pouze v nájemném vztahu. Univerzita je složena ze samosprávných univerzitních národů, význam fakult je čistě organizační. Často se jedná o jednooborové univerzity, ponejvíce právnické. Studenti jsou většinou dospělí, relativně movití, případně zaopatření různými církevními prebendami. Univerzity boloňského typu převažovaly v Itálii a Španělsku, ve střední Evropě k nim lze započítat pražskou právnickou univerzitu a s jistou opatrností snad i univerzitu v Krakově, tzv. její první založení.

Univerzita, jejímiž členy mohou být učitelé i studenti (universitas magistrorum et scholarium), nicméně veškerou univerzitní správu mají v ruce mistři a doktoři, samozřejmě včetně úřadu rektora. Základní organizační jednotkou jsou samosprávné fakulty, univerzitní národy jsou vytvořeny cestou shora a často, zejména v raném období, nemají samosprávný charakter či významnější vliv. Základní model univerzity má čtyři fakulty, často též čtyři univerzitní národy. Dominuje studium sedmera svobodných umění, výlučné postavení má teologie. Studenti jsou relativně mladší, častěji než u univerzit boloňského typu nezaopatření, méně bohatí. Jsou velmi závislí na svém učiteli. Univerzity pařížského typu převažují ve středověku ve Francii, Anglii a celé střední Evropě. Pozdější vývoj univerzit také spíše následuje pařížský než boloňský vzor.

Jmenovaný zástupce kancléře.