Album juristarum

  Popis databáze

  Vstup do databáze

(Zpracoval Jiří Stočes)

V území, odkud pocházeli příslušníci bavorského univerzitního národa, lze vymezit dvě širší oblasti s nejvíce frekventovanými zeměmi. Jednou z nich je Porýní společně s Hesenskem, Nizozemím a Vestfálskem, tedy oblasti severozápadního a středního Německa a Nizozemí. Druhou centrální oblast tvoří Franky, Bavorsko, Horní Falc, příp. i Švábsko a Würtembersko, tedy jihovýchodní a opět částečně střední část Německa. Tyto dvě oblasti představují území původu tří čtvrtin všech imatrikulovaných, u kterých byla identifikována lokalita původu. Mírně převažuje oblast rýnská.[20] Silné postavení Porýní, Hesenska a koneckonců i Nizozemí a Vestfálska můžeme považovat za důkaz teze, že na návštěvnost univerzity nemá příliš vliv vzdálenost od univerzitního města, rozhodující skutečností je ekonomická a kulturní vyspělost té které země.

Věnujme nyní pozornost chronologickému průběhu návštěvnosti jednotlivých zemí. Toto šetření bylo provedeno pro devět zemí, z kterých se na pražskou právnickou univerzitu zapsalo s jistotou alespoň deset členů bavorského národa, ale směrodatné jsou výsledky pro prvních šest nejsilněji zastoupených zemí.[21] Na těchto grafech můžeme demonstrovat především následky vzniku univerzit v Kolíně nad Rýnem a v Heidelberku.

Z Porýní, druhé nejčastěji frekventované historické země, se od roku 1390 se na pražskou právnickou univerzitu nechaly imatrikulovat všehovšudy dvě osoby. Přitom zejména v osmdesátých letech byl v Porýní zájem o právnické studium v Praze velice silný. Zlomem byl rok 1389, kdy se sice na pražskou právnickou univerzitu přihlásilo ještě šest zájemců, ovšem téhož roku víme o secesi 35 osob, kteří odešli z Prahy (nevíme, kolik z nich bylo právníků) na nově ustavenou kolínskou univerzitu. Třicet z nich přitom pocházelo z kolínské, utrechtské či lutyšské diecéze,[22] tedy právě z Porýní, Nizozemí či západní části Belgie. Graf návštěvnosti z Nizozemí je velice podobný. Po relativně velkém zájmu o studium z této historické země především v osmdesátých letech následuje po roce 1391 "propad".[23]

V případě Vestfálska není vliv vzniku kolínské univerzity tak výrazně patrný, což je dáno menším počtem imatrikulovaných z této země. Rovněž u Hesenska můžeme konstatovat, že návštěvnost zhruba odpovídá celkové křivce návštěvnosti, pouze 80. léta jsou zastoupena proporčně méně, což má jistě souvislost se vznikem univerzity v Heidelberku. Celkově je patrné, že země na dolním Rýnu přestaly o pražské učení jevit zájem v momentě, kdy zde začala působit "místní" univerzita v Kolíně nad Rýnem, resp. v Heidelberku.

U zbývajících zemí, které patří do výše zmíněné oblasti jihovýchodního Německa, již nepozorujeme příliš silný a jednoznačný vliv existence nových univerzit v Heidelberku a Kolíně nad Rýnem. Počet imatrikulovaných z Frank je víceméně konstantní až do vydání Dekretu kutnohorského, frekvence návštěvnosti z Bavorska zhruba odpovídá celkové frekvenci bavorského národa.

Charakterizujme ještě celkový geografický rozsah bavorského univerzitního národa. Jedná se o poměrně rozsáhlé území, do kterého bezpochyby patřily všechny země dnešního státu Rakousko, dále celé střední a jižní Německo, německy mluvící část Švýcarska, dnes francouzské Alsasko a dále pás zemí lemující řeku Rýn až po její ústí, tedy Porýní, Vestfálsko a Nizozemí. Jako okrajové či hraniční země tohoto území můžeme započítat Kraňsko, dnes italské Jižní Tyrolsko, Belgii a Lucembursko, jižní oblasti Dolního Saska a Durynsko. Tato vymezená oblast se přibližně kryje s územím Svaté říše římské, zmenšeným o oblast severního a severovýchodního Německa, odkud se uchazeči o studium hlásili do saského, příp. polského národa.

Výjimečně se do bavorského univerzitního národa přihlásil i někdo z jiných zemí. Pokud budeme jmenovat pouze ty lokality, které byly určeny s jistotou nebo alespoň s nadpoloviční pravděpodobností, pak se jedná o Jindřichův Hradec, Jemnici, Krnov, uherské město Sopron, Oldenburk v Holštýnsku, slezské Opolí a pravděpodobně italské přístavní město Grado poblíž Terstu.[24]

Sociální původ nalezneme zaznamenaný přímo v matrice u sto pěti osob, což je necelých 16% všech imatrikulovaných. Tyto záznamy se však týkají pouze šlechticů, řeholníků a světských kleriků (u nich jejich stav prozrazují uváděná církevní obročí).

Na zápisy v matrice rovněž nelze zcela spoléhat. Při podrobnější analýze bylo nalezeno vedle 12 osob urozeného původu, u kterých je tato skutečnost zmíněna v matrice, dalších 21 šlechticů. O šlechtickém původu některých imatrikulovaných se dozvídáme z jiných pramenů či literatury. Další šlechtici pak byli identifikováni na základě rodového přízviska. Např. bratři Dns. Burkardus Marscalcus de Papenheym, canonicus ecclesie Eystetensis a Dns. Georgius Marscalcus de Papenheim, canonicus ecclesie Augustanensis byli zcela jednoznačně šlechtického původu. Hrabata z Papenheimu byla totiž dědičnými říšskými maršálky.[25] Zbývající nobilita byla určena na základě vždy alespoň tří z indicií šlechtictví, za které byly považovány zejména: existence šlechtického rodu se stejným predikátem, hrad součástí či dominantou jednoznačné lokality původu, více osob z této lokality, vyšší platba imatrikulační taxy, příchod na univerzitu se soukromým učitelem, příp. označení dominus. Z celkového počtu 33 šlechticů v bavorském národě jich 24 bylo zároveň držitely nějakého církevního úřadu.

Skutečnost, že většina šlechticů není v matrice nijak zvlášť označena, je vcelku překvapivý závěr. Tento poznatek platí ve větší míře u nižší šlechty a především u těch šlechticů, kteří zároveň drželi nějaké obročí. Na základě tohoto závěru můžeme vyslovit domněnku, že šlechticů se na pražskou právnickou univerzitu zapsalo ještě více. K jejich určení by bylo ovšem zapotřebí detailního studia německých, rakouských a eventuálně dalších genealogických příruček a regionální historické literatury.

Podobná situace je u skupiny světských kleriků. O jejich sociálním původu jsme informování především na základě toho, že do matriky při zápisu na pražskou právnickou univerzitu uvedli držbu nějakého církevního úřadu či beneficia. Opět ale musíme konstatovat, že existují případy, kdy příslušnost ke stavu světských kleriků, zjištěná z jiných zdrojů, nebyla v matrice nijak naznačena.[26] Např. Magister Menso, zapsaný na univerzitu v roce 1374, neuvedl úřad kanovníka ve vestfálském městě Münster.[27] Na rozdíl od šlechty se však jedná spíš o výjimky.

Zcela zvlášť byla vyčleněna pětičlenná skupina příslušníků některého církevního řádu. Své řeholnictví či přímo příslušnost k určitému řádu uvedli čtyři z nich při zápise, o jednom se tuto skutečnost dovídáme ze zápisu v seznamu zemřelých.[28] Tento posledně jmenovaný případ naznačuje, že dokonce ani v případě řeholníků nemusela být příslušnost k tomuto stavu při zápise do matriky zmíněna.

Sociální původ zbývajících imatrikulovaných byl určován na základě právního postavení lokality, ze které jednotlivé osoby pocházely. Měšťanské kategorie však musely být pro bavorský univerzitní národ zvoleny tak, aby odpovídaly skutečné stratifikaci měst v říši. První skupinou měst byla města označená jako svobodná, mezi něž byla zahrnuta jednak města říšská, dále města hanzovní a samozřejmě vlastní svobodná města (Freie Städte).[29] Při vyplňování databáze bylo nutné porovnávat data imatrikulace osoby z takového města s datem získání či ztráty statutu říšského či svobodného města nebo s datem přistoupení k hanze.

Všechna ostatní města byla závislá na svém městském pánovi (Stadtherr). Tím mohl být šlechtic různé hierarchické úrovně, jakákoliv církevní instituce, ale i jiné město. Obyvatele těchto měst budeme dále nazývat měšťany "ostatních" měst (v singuláru měšťan "běžného" města). Do této kategorie měst patří samozřejmě i metropole jednotlivých říšských knížectví, jako například Mnichov, Heidelberk, Stuttgart či Vídeň.[30]

Osoby, u kterých sociální původ nebyl určen, byly v případě bavorského univerzitního národa rozděleny do dvou skupin. Do skupiny "neurčeno" byly zařazeny všechny případy, ve kterých se nepodařilo uvedenou lokalitu původu určit, případně se možná lokalizace nejevila příliš pravděpodobně (pravděpodobnost správného určení menší než 50%). Druhou skupinu tvoří osoby, které žádnou lokalitu původu pří zápisu do bavorského národa neuvedly a ani z jiných pramenů nebyla zjištěna. Tyto osoby uvedly pouze jména a příjmení, ze kterého nebylo možné určit žádnou lokalitu, nebo dokonce pouze křestní jméno. Proto je tato skupina nazvána jako "příjmení".

Nejvíce zastoupenou skupinou v bavorském univerzitním národě byli měšťané "ostatních" měst. Z nich se do bavorského národa nechalo zapsat 107 osob, což představuje 16% ze všech imatrikulovaných. K těmto šestnácti procentům můžeme ještě přičíst dalších 11% "pravděpodobných" měšťanů z "ostatních" měst. Další velkou skupinou byli klerici s patnáctiprocentním podílem. Vesničané tvoří devět procent (k nim můžeme připojit dalších pět procent osob, pocházejících pravděpodobně též z venkovského prostředí). Zastoupení měšťanů svobodných měst bylo taktéž pětiprocentní, další tři procenta představují měšťané svobodných měst, určení s jistou dávkou nejistoty. Zmiňovaných 33 šlechticů znamená v celkovém počtu pět procent. Minimálně byla zastoupena skupina řeholníků a "pravděpodobných" šlechticů. Zato obě skupiny, u nichž nebylo možné sociální původ určit, představují dohromady plných 29% zapsaných.

Podobně jako u frekvence lokalit byl i u jednotlivých sociálních skupin zkoumán počet imatrikulací v závislosti na čase. Na základě tohoto výzkumu však nelze vyslovit nějaký jednoznačný závěr. Pouze o šlechtě můžeme říci, že měla o juristické studium v Praze největší zájem v 70. letech, později její frekvence klesá. Výraznější oslabení zájmu šlechty o pražskou univerzitu však zaznamenáváme až po vzniku univerzity v Heidelberku.

Usedmi imatrikulovaných (1%) nenalezneme v matrice uveden žádný údaj o zaplacení či prominutí imatrikulačního poplatku, pravděpodobně díky opomenutí zapisujících rektorů. Dalšími imatrikulovanými, jejichž poplatek nebylo možné jednoznačně určit, jsou ti, kteří přišli do Prahy v nějaké skupině, společně se zapsali a rovněž společně zaplatili. Pokud zaplacenou částku bylo možné vydělit počtem osob, pak byl tento poměrný podíl považován za zaplacenou imatrikulační taxu dané osoby.[31] Ovšem v případě, že zaplacený poplatek nebylo možné vydělit, nebyla částka nijak započítávána a všechny tyto imatrikulace (2%) tvoří v grafu samostatnou kategorii.[32]

Ve všech ostatních 662 případech nalezneme v matrice údaj, který nás buď informuje o výši zaplacené imatrikulační taxy nebo vysvětluje, proč k zaplacení nedošlo. Plnou taxu 14 grošů zaplatilo 317 imatrikulovaných, tedy 47 procent. Poloviční taxu, tedy sedm grošů, zaplatilo celkem 60 zapsaných, což znamená 9% z celkového počtu. Imatrikulační poplatek nezaplatilo 68 intitulovaných (10%), kteří u zápisu sami sebe označili za chudé a tato skutečnost je v matrice zaznamenána slůvkem pauper. Scamna nobilium si naopak mohlo dovolit 29 zapsaných, tedy čtyři procenta. Šest osob slíbilo zaplatit zřejmě plnou taxu (1%) a jeden zapsaný slíbil zaplatit polovinční taxu. Patnáct příchozích na univerzitu (2%) nezaplatilo, protože jim univerzita poplatek prominula. Ostatní případy jsou zahrnuty do kategorie "jiná" taxa, která byla početně druhá nejsilnější - 166 imatrikulací představuje necelou čtvrtinu z celkového počtu

Tento výčet vyžaduje podrobnější komentář. Začněme u těch, kteří nic nezaplatili pro chudobu. Jejich počet svědčí o sociálním cítění středověké společnosti. Dnešní člověk se podiví nad tím, že pouhé prohlášení se za chudého stačilo k odpuštění poplatku. Vysvětlení spočívá jednak v mentalitě středověkého člověka, jednak v minimálním významu psané "kultury". Středověká společnost byla stále ve své velké většině negramotná, a tím pádem se musela spoléhat (a také spoléhala) na mluvené slovo. Navíc je zde další, pádnější argument. Conradus Surer de Argentina zaplatil v roce 1383 při zápisu pouze 8 grošů, quia juravit se plus non habere.[33] Pokud takto museli přísahat všichni pauperes, je celá záležitost jasná, protože přísaha byla pro středověkého člověka věc posvátná a křivopřísežnictví jedním z nejtěžších hříchů.

Ti, kterým bylo placení imatrikulační taxy prominuto, tvoří různorodou společnost. Jednoznačně sem patřily všichni učitelé a "zaměstnanci univerzity" (konkrétně dva sluhové rektora a jeden univerzitní notář), kteří se do matriky rovněž zapisovali.U jejich jmen není většinou uvedena žádná taxa ani jiný údaj, přesto právě skutečnost, že se jedná o takto homogenní skupinu, považuji za jasný důkaz toho, že nešlo o opomenutí zapisujících rektorů. Navíc v jednom případě nám zapisovatel zanechal za jménem Ludovicus Thalhem, lector decretorum jednoznačnou poznámku receptus gratis.[34]

U zbylých případů, kdy bylo placení imatrikulační taxy prominuto, nacházíme místo obvyklého údaje o výši zaplacené částky poznámku propter Deum. Původně tato poznámka nepochybně vyjadřovala charitativní přístup k imatrikulovanému, ovšem postupně tento rozměr zřejmě ztratila, protože v matrice se s poznámkou propter Deum setkáváme v úplně odlišných souvislostech.

V roce 1385 je placení s tímto dodatkem prominuto třem imatrikulovaným, kteří vždy tvoří doprovod nějakého jiného významného studenta.[35] Druhé seskupení osob, kterým bylo placení prominuto propter Deum, je šestičlenné a nalezneme ho v zápise v roce 1408, tedy skoro na konci existence univerzity.[36] Šest z patnácti v tomto roce imatrikulovaných studentů tvoří více než třetinu, navíc jsou tito studenti v matrice zapsáni v podstatě hned za sebou. Domnívám se, že společným jmenovatelem těchto osob může být předchozí studium na artistické fakultě v Praze. Tři imatrikulovaní z této skupiny totiž získali v předchozích letech na artes některý z univerzitních titulů.[37] Podobnou skupinku přijatých propter Deum, tentokrát pětičlenou, nalezneme zapsánu v témže roce i v polském univerzitním národě. Otázkou zůstává, proč k tomuto nestandardnímu postupu došlo a zda lze hledat spojitost mezi ním a klesajícím zájmem o studium na pražské právnické univerzitě.[38]

Je také pozoruhodné, že u bavorského národa v matrice zcela chybí jinak běžné další odkazy, vysvětlující prominutí poplatku, jako jsou např. ad honorem universitatis, ad reverenciam suam, ad honorem patri sui, ad petitionem doctorum et multorum aliorum dominorum, frater rectoris apod.

U těch, kteří zaplatit vstupní poplatek slíbili, najdeme většinou poznámku promisit, někdy je zapsán i přesný termín splacení. Zmínku o zaplacení slíbené částky však v matrikce většinou nenalezneme. Těžko odpovědět na otázku, zda dlužné částky zaplaceny nebyly, či pouze tyto splátky nebyly do matriky zaznamenávány.[39]

Za scamna nobilium zájemci zaplatili 24 grošů, ekvivalentem byl 1 zlatý či 1 zlatý a 1 groš. Tito privilegovaní platili pravděpodobně vyšší taxy i u dalších poplatků.[40] Univerzita tímto zvláštním poplatekem umožňovala, aby se alespoň jaksi "interně", v rámci univerzity, stal šlechticem i movitý příslušník jiného stavu.[41]

Nejpočetnější skupina těch, kteří při imatrikulaci zaplatili plnou taxu 14 grošů, nepotřebuje bližší komentář, pouze snad upozornění, že někteří zapisující rektoři místo obvyklé formulace d. (dedit) 14 gr., tedy "dal 14 grošů", uvedli pouze zkratku d. (dedit). Takovéto zkracování se však objevuje až v 90. letech.

Nejvíce heterogenní skupinu tvořili ti, kteří zaplatili "jinou" imatrikulační taxu. Do této skupiny byli zařazeny i osoby, které zaplatily určitou sumu a zároveň slíbily doplatit zbytek.[42] Rovněž sem byl započítán výše uvedený případ, kdy imatrikulovaný zaplatil část požadovaného poplatku a přísahal, že více nemá, a také Conradus Achenheim, u jehož platby je zaznamenáno, že zaplatil 8 grošů et juravit.[43]

Nejčastější "jinou" výší taxy bylo 10, 2, 13 a 4 groše. Tyto výše poplatků byly obvyklé především v počátečních letech existence samostatné právnické univerzity. Tím se dostáváme k důležité věci, která má zásadní vliv na interpretaci výsledků výzkumu výše imatrikulačních tax. Tato výše se totiž ustálila na hodnotě 14 grošů až po zhruba šesti letech existence univerzity. V roce 1372 byly v bavorském národě nejčastěji placenou sumou pouhé dva groše, ve dvou následujících letech převládalo placení čtyř a sedmi grošů, v roce 1376 už platba deseti, případně třinácti grošů a o rok později je již jednoznačně nejčastější platbou třináct grošů. Teprve v roce 1378 se jako jasně převládající jeví výše poplatku 14 grošů, kterou bychom do této doby nalezli jen velmi vzácně.[44] Je evidentní, že výše "plné" imatrikulační taxy nebyla zpočátku nijak ustálená. Tím se stává výsledný graf do jisté míry nepřesným. Do roku 1378 vlastně takřka všichni zaplatili buď "jinou" nebo poloviční taxu, ačkoli v té době to tak nebylo vnímáno. Rovněž není jasné, za jaký poplatek bylo možno získat do roku 1378 scamna nobilium.

Pokud bychom omezili soubor imatrikulací do bavorského univerzitního národa na 453 imatrikulací od roku 1378, pak by se již plná taxa 14 grošů jevila jako naprosto převládající (317 imatrikulací, 71%), podíl "jiných" plateb by klesl až na 6% (26 imatrikulací) a platba poloviční taxy a slib zaplacení poloviční taxy by vypadly úplně. Naopak mírně by vzrostl podíl studentů, kteří si dovolili scamna nobilium (29 osob, 6%), což je logické, protože jejich počet je stejný, zato celkový počet imatrikulací se díky časovému omezení snížil. O tři procenta by se rovněž zvětšil podíl chudých (58 zapsaných, 13%), z čeho můžeme zase usoudit, že jejich podíl byl na počátku existence samostatné právnické univerzity v Praze menší, než tomu bylo později.

Závěrem oddílu o imatrikulačních taxách si ještě můžeme položit otázku, měla-li imatrikulace, tedy právně potvrzené připojení se k univerzitní korporaci a poplatky s ní spojené, trvalou platnost či nikoli. V souvislosti s tzv. dvojími imatrikulacemi byly zmíněny i dva případy, při kterých bylo v matrice výslovně uvedeno, že se jedná o druhou imatrikulaci téže osoby. Z obou zápisů vyplývá, že dotyční již imatrikulováni byli a vlastně pouze připlácí, a to v prvním případě proto, že v době, kdy byl Paulus de Valleeny prvně imatrikulován, byla imatrikulační taxa pravděpodobně nižší, nebo v druhém případě proto, aby si Winandus de Brumoylen zajistil scamna nobilium.[45] Od jednoznačného závěru, že imatrikulace měla trvalou platnost, nás odrazuje fakt, že další z podruhé imatrikulovaných na své předchozí studium nijak neupozornili a imatrikulační taxu zaplatili znovu. Místo jednoznačné odpovědi tak můžeme jen odkázat na značné kolísání středověké administrativní, správní a vlastně i právní praxe a především její personální charakter. V této souvislosti není od věci upozornit, že oba zmiňované zápisy nalezne ve stejném roce, tedy od téhož rektora.

Aby představa o sociálním rozvrstvení členů bavorského národa na pražské právnické univerzitě byla co nejplastičtější, bylo dále zjišťováno, jaké sociální skupiny zaplatily tu kterou imatrikulační taxu a naopak, jaké imatrikulační taxy platily jednotlivé sociální vrstvy.

Při platbě plné, poloviční a "jiné" taxy byli zastoupeny v podstatě všechny sociální skupiny. V případě plné taxy byli nejsilněji zastoupeni měšťané a klerici, poloviční taxu zaplatila ponejvíce skupina sociálně neurčených a opět klerici. Taxu o jiné výši platily nejvíce osoby sociálně nezařazené a měšťané "ostatních" měst.

Zajímavé je sledovat sociální status osob, kterým bylo placení imatrikulačního poplatku prominuto. Jednalo se nejčastěji opět o osoby sociálně neurčené, následují měšťané "ostatních" měst a dále dva vesničané, jeden klerik, "pravděpodobný" vesničan a také pouze jeden šlechtic, což je celkem překvapující. Ve skupině těch, kteří si zaplatili privilegovaná scamna nobilium, jsou podle předpokladu nejpočetnější šlechtici. Ovšem toto privilegované postavení si dopřálo i deset kleriků, jeden vesničan a dvě osoby, u nichž se nepodařilo určit lokalitu původu a tedy ani sociální status. U chudých členů bavorského národa (pauperes) převažovali neurčení a obyvatelé "ostatních" měst, v menší míře jsou zastoupeni vesničané a měšťané svobodných měst. Nechybí ani jeden zástupce kleriků. Rozložení sociálních skupin v případě neuvedených plateb zhruba odpovídá celkovému sociálnímu složení intitulovaných, pouze počet šlechticů je vyšší. To nás vede k otázce, zda v některých případech nelze rovněž chápat neuvedení výše imatrikulační taxy či jakékoli vysvětlující poznámky jako prominutí platby.

Světští klerici zaplatili v nadpoloviční většině případů plnou imatrikulační taxu čtrnácti grošů. Dalších 30% těchto zapsaných světských kleriků složilo při zápisu poloviční nebo "jinou" částku. Deset procent většinou vysoce postavených církevních hodnostářů (u kterých nelze vyloučit ani šlechtický původ), si dopřálo scamna nobilium. Za výjimky považujeme dva světské kleriky, z nichž jeden byl označen jako pauper a druhému byl poplatek prominut. U čtyřech světských kleriků nebyla taxa uvedena.

Do bavorského univerzitního národa se zapsalo pouze pět řeholníků,[46] nichž každý zaplatil jinou výši imatrikulační taxy. Jeden řeholníků náležel k řádu premonstrátů, druhý k cisterciákům. Ostatní svůj řád při zápisu neuvedli. U dvou řádových bratří však známe lokalitu původu (a tudíž i klášter), takže můžeme říci, že byli benediktýny.

Měšťané svobodných měst z bavorského univerzitního národa platili v naprosté většině plnou imatrikulační taxu (67%). Zhruba pětina zaplatila "jinou" výši imatrikulačního poplatku. Devět procent imatrikulovaných ze svobodných měst se prohlásilo za chudé. U zanedbatelného zbytku nemáme o zaplacení či nezaplacení v matrice záznam. Celkově můžeme říci, že měšťané svobodných měst ve své velké většině nepatřili k sociálně slabým a vesměs platili ve své době standardní poplatek. Na druhou stranu mezi nimi nemáme doloženu jedinou osobu, která by si chtěla zvýšit svůj sociální status tím, že by si zaplatila scamna nobilium.

Měšťané z "ostatních" měst rovněž v nadpoloviční většině případů zaplatili plnou imatrikulační taxu (59%) a také "jinou" taxu (20%). Silněji však byli oproti měšťanům svobodných měst zastoupeni pauperes (12%). Poměrně malé množství měšťanů "ostatních" měst zaplatilo poloviční taxu (4%) a spíše jako výjimky můžeme chápat všechny ostatní případy. Ve srovnání měšťanů obou kategorií se ukazují měšťané svobodných měst jako osoby s vyšším sociálním postavením.

Mezi vesničany zaplatilo plnou imatrikulační taxu 46%, "jinou" 28% a poloviční 11% příslušníků této sociální skupiny. Šesti vesničanům bylo placení prominuto pro chudobu (10%) , dvěma dalším z jiných důvodů (3%). Jeden vesničan si zaplatil scamna nobilium. Celkově se nejeví tato sociální skupina jako výrazně chudší než skupiny předešlé, jak by bylo možné předpokládat.

U šlechty z bavorského univerzitního národa činí poplatek za scamna nobilium 37% z celkového počtu šlechtických imatrikulací. Platba plné imatrikulační taxy byla zaznamenána v sedmi případech (21%), platba poloviční taxy ve čtyřech (12%) a "jiné" taxy v pěti případech (15%). Víme navíc o jednom šlechtici, kterému byl poplatek prominut a u čtyřech dalších nemáme v matrice žádnou zprávu o zaplacení, což však zejména v případě šlechty můžeme interpretovat rovněž jako prominutí poplatku.

Rovněž u intitulovaných studentů bavorského univerzitního národa byl zjišťován sociální původ a výše poplatku u osob označených v matrice dominus. Takto označených osob bylo do bavorského univerzitního národa zapsáno celkem šedesát tři. Výsledkem výzkumu bylo zjištění, že označení dominus bylo užíváno pro imatrikulované ze všech sociální skupin. Vzhledem k celkovému poměru jednotlivých sociálních vrstev v bavorském národě jsou relativně málo zastoupeni měšťané svobodných i "ostatních" měst, naopak u šlechty, ať už určené s jistotou či s jistou pochybností, je poměr osob s tímto označením daleko vyšší než jejich celkové zastoupení. Skupina šlechty (u které je urozený původ jistý) tvoří čtvrtinu všech imatrikulovaných. Je tak nejpočetnější sociální skupinou s tímto označením. Osoby označené jako dominus rovněž daleko častěji zaplatily scamna nobilium,[47] případně "jinou" taxu než ostatní, v obecném měřítku častější imatrikulační taxy. Relativně vysoké je také zastoupení neuvedených plateb - 14% u osob označených jako dominus.

Na jednu stranu tedy můžeme prohlásit, že na označení dominus nemá sociální postavení dotyčné osoby vliv. Při imatrikulacích do bavorského univerzitního národa bylo toto označení používáno pro všechny sociální kategorie. Pro tvrzení, že jde o označení neutrální, můžeme navíc uvést další argumenty. Například v roce 1376 je toto označení použito u 15 ze 40 imatrikulovaných, což je více než třetina.[48] Mathias Engelschalk byl zase do matriky zapsán v roce 1406 s označením dominus, přestože zároveň uvedl, že je pauper.[49]

Zároveň se však ukázalo, že označení dominus bylo v daleko větší míře užito při zápisu šlechticů a osob, které zaplatily scamna nobilium, než by odpovídalo celkovému poměrnému zastoupení těchto osob. Je možné opět uvést příklady, kdy toto označení zjevně poukazovalo na šlechtictví dotyčné osoby. Např. jeden imatrikulovaný je zapsán pouze jako Dns. de Blankenstein, navíc jeho sluha je uveden jako Henricus Sweuus, dni. B. famulus.[50] Další příklad použití označení dominus u evidentního šlechtice představuje Nobilis dns. Ludovicus de Blankenhayn.[51] Rovněž v naprosté většině bylo u osob, u nichž byl identifikován šlechtický původ, ačkoli nebyl v matrice naznačen tituly jako nobilis, dux, comes, baro apod., použito právě označení dominus. Je tedy na místě toto označení považovat sice ne za jediný a spolehlivý indikátor vyššího společenského postavení dané osoby, nicméně za informaci, která v kombinaci s dalšími indiciemi může tento vyšší statut potvrdit.

Celkem uvedlo své církevní[52] působení při svém zápisu do matriky 112 osob, z toho 9 jich uvedlo 2 církevní funkce a dns. Johannes de Burn při svém zápisu v roce 1393 dokonce uvedl dokonce čtyři úřady.[53] Nejčastější církevní hodností u osob hlásících se k bavorskému univerzitnímu národu byl jednoznačně úřad kanovníka. Sedmdesát šest kanovníků představuje 61% veškerých osob s církevním úřadem. Devatenáct procent plebánů (22 osob) tvoří druhou nejpočetnější skupinu. Třetí skupinou jsou probošti, kterých se na univerzitu přihlásilo celkem sedm (6%). Ostatní církevní hodnosti jsou zastoupeny zřídka, rector ecclesie a rector parochialis čtyřikrát, arcijáhen, vikář, kaplan a obecně kněz (presbyter) dvakrát a po jednom scholasticus, pastor, curator a cellerarius.

I v případě církevních hodností však musíme konstatovat, že údaje uvedené v matrice nelze považovat za kompletní. Vedle zmíněných osob, které držbu obročí při zápisu uvedly, bylo nalezeno 10 dalších, kteří tak neučinily.[54] Na prvním místě jmenujme učitele jménem Willedericus de Mytra, který do roku 1374, kdy byl imatrikulován, získal pět církevních úřadů a nemáme zprávy o tom, že by nějaké opustil či ztratil.[55] Conradus Grunynperg, zapsaný v roce 1401, zase neuvedl tři obročí, ovšem v době schizmatu tyto úřady zastával pouze z pověření avignonského papeže Klimenta VII.[56] Další dvě osoby neuvedly dvě obročí [57]a zbývajících šest jednu církevní funkci.

Držbu světského úřadu v pravém slova smyslu nemáme doloženu u žádného studenta bavorského národa. U třinácti osob můžeme hovořit o světském povolání. Jedná se konkrétně o devět soukromých učitelů (magister), jednoho vychovatele (pedagogus), dva sluhy (servitor)[58] a jednoho famula (famulus).[59] Všechna tato povolání uvedly osoby, které tvořily doprovod nějakému jinému vysoce postavenému zájemci o právnické studium v Praze.[60]

Z matrik zahraničních univerzit víme o předchozím studiu 31 příslušníků bavorského univerzitního národa. Tři z nich studovali před příchodem do Prahy na dvou zahraničních univerzitách.[61] Nejčastěji byly navštěvovány univerzity ve Vídni (13 případů), v Heidelberku (9) a v Boloni (6). Z boloňské univerzity přicházeli do Prahy studenti a učitelé především v prvním desetiletí existence pražského juristického učení. Bývalé studenty z Heidelberku máme v Praze doložené od roku 1388. Příchozí z Vídně se zapisovali do matriky pražské univerzity vcelku průběžně. Od roku 1395 se také setkáme se dvěma příchozími z univerzity v Kolíně nad Rýnem a s dvěma z Erfurtu.

Zprávu o tom, že někdo studoval speciálně práva máme v sedmi případech, přičemž však u řady dalších osob známe pouze univerzitu, nikoliv obor studia. Zmíněných sedm imatrikovaných studovalo práva ve třech případech ve Vídni, ve dvou v Boloni, v jednom případě v Kolíně nad Rýnem a v jednom patrně v Heidelberku.[62]

Celkem 150 členů bavorského národa získalo před svým vstupem na pražskou právnickou univerzitu nějaký titul.[63] Z nich 24 drželo již tituly dva a 22 dokonce tři (nejčastěji artistickou posloupnost bakalář - licenciát - mistr). Zmiňovaný učitel Willedericus de Mytra byl při své imatrikulaci ověnčen podle matriky čtyřmi tituly, které jsou jakousi "evidencí" jeho předchozího právnického studia.[64] Závěrečná větička zápisu "Hodie doctor decretorum" však musí být pozdější přípis. Titul doktora dekretů získal totiž tento právník až na pražské univerzitě.[65]

Nejčastěji navštěvovali budoucí členové právnické univerzity pražskou artistickou fakultu. V děkanské knize artistické fakulty (Liber decanorum) nalezneme záznam o získání některého z titulů u 134 osob. Protože však děkanská kniha eviduje pouze graduované, můžeme předpokládat, že alespoň část studia na artes absolvovalo před zapsáním na juristickou univerzitu více osob.[66] O zbylých držitelích nějakého titulu můžeme konstatovat, že ve dvanácti případech nevíme, odkud dotyční titul získali. V jednom případě je jisté, že titul byl získán na vídeňské univerzitě, ovšem zase nevíme jaký titul.[67] Již zmiňovaný Willedericus de Mytra získal minimálně dva své juristické tituly na univerzitě v Boloni.[68] Tento muž je zároveň jediným zapsaným, u kterého máme doloženy nějaké právnické tituly, které získal ještě před příchodem do Prahy.

Celkové číslo 150 členů bavorského národa, kteří získali nějaký univerzitní titul již před vstupem na pražskou právnickou univerzitu, je třeba opět považovat za minimální. Například u dalšího učitele, který je uveden v matrice k roku 1376 jako Ludovicus Thalhem, lector decretorum, o žádném titulu nevíme, ale přitom je jisté, že jako učitel musel být minimálně bakalářem dekretů.[69] Zajímavý je případ, kdy jistý Petrus Meyer naopak uvedl při své imatrikulaci na právnickou univerzitu v roce 1379 mistrovský titul, ovšem ten obdržel až v červnu roku následujícího, přičemž v době mezi intitulací na právech a získáním mistrovského titulu získal ještě grad licenciáta.[70]

Zatímco tedy celkem evidujeme 150 graduovaných příslušníků bavorského univerzitního národa, při svém zápise do matriky svůj titul uvedlo pouze 58 z nich, tedy necelých 39%.[71] Podrobněji můžeme tento jev sledovat u absolventů pražské artistické fakulty. Vedle padesáti mistrů, kteří mají tento titul zapsaný v matrice právnické univerzity nalezneme šest dalších, kteří ho neuvedli. Titul licenciáta uvedl do matriky pouze jeden člen bavorského národa, zatímco víme o dalších třech, kteří jej neuvedli. Konečně sedm bakalářů, kteří svůj titul uvedli, působí spíše jako výjimka proti sedmdesáti devíti těch, kteří se o něm nezmínili. Jakékoli předchozí vzdělání máme tedy celkem doloženo u 165 osob, tedy asi čtvrtiny z celkového počtu řádně zapsaných členů bavorského národa.

---

1  AJ, s. 63, 74.
2  AJ, s. 64, 74.
3  Viz též oddíl Imatrikulační taxy.
4  AJ, s. 65, 66.
5  AJ, s. 69, 72.
6  AJ, s. 71, 75.
7  AJ, s. 65. Zde je však určitá pochybnost, zda se nejedná o omylem dvakrát zapsanou imatrikulaci, která se ve skutečnosti konala jen jednou. Např. Josef Tříška eviduje Jakuba z Frankfurtu, imatrikulovaného na pražskou právnickou univerzitu v roce 1378 pouze jednou - ŽS, s. 200.
8  Databázový soubor BAVARI obsahuje sice 731 záznamů, ovšem zahrnuje i rektory a jiné osoby zmíněné v matrice v oddíle Natio Bavarorum, které mezi zapsané nepatří.
9  SCHWINGES, R. Ch.: Deutsche Universitätbesucher im 14. und 15. Jahrhundert. Stuttgart 1986, s. 198.
10  Např. ŠMAHEL, F.: Počátky pražského obecného učení. ČČH 96/2, 1998, s. 268, pozn. 79. MORAW, P. : Pražská právnická univerzita 1372-1419. HUCP 32/1-2, 1992, s. 23. KEJŘ, J.:Dějiny pražské právnické univerzity. Praha 1995, s. 90.
11  Soubor všech imatrikulovaných obsahuje 675 osob. Vzhledem k šesti dvakrát zapsaným studentům je zapotřebí při výpočtech vždy rozlišovat, zda se jednalo o počet osob (675) či imatrikulací (681).
12  Jacobus von der Trappen de Nussya, Johannes de Vrsfelt de Treuir, Henricus de Dymen de Trajecto. Johannes de Sronwyc de Embrica. AJ, s. 68, 73, 74, 76.
13  Tak zkratku interpretuje i editor matriky - AJ, s. 76.
14  AJ, s. 42-43, 75-76, 101-102, 141-143.
15  Ponejvíce v Životopisném slovníku Josefa Tříšky. Nepřejímal jsem ale ztotožňování místa obročí s místem původu, což autor často automaticky činí. Např. Dns. Mauricius, plebanus de Mauwerkuchin je tak v ŽS uváděn jako Mauricius de Mauwerkuchin - AJ, s. 97. ŽS, s. 369.
16  Mezi příjmeními, ze kterých nelze odvodit lokalitu, byly ponechány i dva zvláštní případy zápisu jména s dvěma příjmeními. Jedná se o tyto studenty: Johannes Salczer Dytjpburg, imatrikulovaný v roce 1381, a Johannes Tynslaven. et Enshaven, zapsaný v roce 1385. AJ, s. 68, 73.
17  U skupiny lokalit s padesátiprocentní a menší než padesátiprocentní pravděpodobností nelze vyjádřit počet lokalit ve skupině v procentech, neboť na jednoho imatrikulovaného mohlo připadat více lokalit.
18  Některé z těchto osob mohly ovšem také pocházet z Maastrichtu. Obě lokality mají latinský název Trajectum. Jako pravděpodobnější se však jeví lokalizace do Utrechtu.
19  Graf č. 16 zachycuje pouze imatrikulace v tzv. stoprocentní pravděpodobnostní skupině.
20  Srv. ZATSCHEK, H.: Studien zur Geshichte der Prager Universität bis 1409. Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte 3/2-3,1939, s. 94-97. Studentky prof. H. Zatscheka Felizitas Kostka a Edeltraud Zapletal došly u geografického původu příslušníků bavorského univerzitního národa k značně odlišným výsledkům. Bohužel v jejich práci není nijak popsán postup výzkumu. Příčinami místy zcela odlišných závěrů jsou zřejmě jednak jinak definované hranice historických zemí, ale především ztotožňování místa původu s místem církevního působení osob v jejich krátké studii.
21   Do výzkumu byly zahrnuty pouze lokality, určené ve stoprocentní pravděpodobnostní skupině.
22  SCHWINGES, R. Ch.: Deutsche Universitätbesucher im 14. und 15. Jahrhundert. Stuttgart 1986, s. 231.
SCHUMANN, S.: Die nationes an der Universitäten Prag, Wien und Leipzig. Berlin 1976, s. 136.
23  Teprve po celkovém vyhodnocení a zpracování grafů jsem odhalil chybu v identifikaci místa původu pěti osob z Nizozemí. Tři z nich se imatrikulovaly v roce 1377, čtvrtá v roce 1378 a pátá v roce 1408. Uvedený graf návštěvnosti z této země tedy není zcela přesný, ovšem základní tendence a závěry zůstávají v platnosti.
24  Ulricus de Nova Domo, Johannes de Gaemnicz, Nicolaus Martini de Krnowia, Dns. Nikolaus de Odenburch, Gerlacus Horst de Stargardia, Nicoalus de Opul, Tillemannus de Gradu - AJ, s. 78, 60, 84, 61, 62-63, 58, 58.
25  KÖBLER, G.: Historisches Lexikon der deutscher Länder. München 1990, s. 404, dále jen Köbler 1990.
Ottův slovník naučný. Díl XIX, s. 188.
Podobně bylo "odhaleno" šlechtictví těchto osob: Dns. Cunradus, pincerna de Erpach, Dns. Carolus Voghet de Rynek, Eberhardus Fuchs a Dns. Johannes Weyse de Fuerbach. AJ, s. 64, 69, 78. Köbler 1990, s. 146, 159, 202, 450, 582, 601.
26  Těchto osob bylo zjištěno celkem 10 - viz oddíl Církevní a světské hodnosti.
27  AJ, s. 60. ŽS, s. 371.
28  Jedná se o muže jménem Peldegrinus de Cenpen. Podrobněji v oddíle Srovnání sociální stratifikace a výše zaplacené imatrikulační taxy.
29  Těmito svobodnými městy se myslí většinou původně biskupská či arcibiskupská města, která se však vymanila z nadvlády církevních vrchností. Ve 14. století do této skupiny patřila tato města: Kolín nad Rýnem, Mohuč, Worms, Špýr, Štrasburk, Basilej a Řezno, podobný charakter měl také Augsburk, Kostnice a některá dnes francouzská a švýcarská města. Propyläen Geschichte Deutschlands. Band 3: MORAW, P.: Von offener Verfassung zur gestalter Verdichtung. Das Reich im späten Mittelalter 1250-1490. Berlin 1985, s.109.
30  Někdy se pro tyto metropole v literatuře užívá pojmu sídelní města, ovšem je opět otázkou, kde ve složité hierarchii šlechty a vlastně i církevních institucí vést hranici mezi těmi, jejichž sídlo bude takto označeno, a těmi ostatními. Proto bylo ponecháno jednoznačné rozdělení měst na svobodná a "ostatní", přičemž jasným kritériem je právní postavení města vzhledem k Říši.
31  Petrus, Johannes, fratres de Bruxella. AJ, s. 66.
32  AJ, s. 61, 62, 79.
33  AJ, s. 68.
34  AJ, s. 63.
35  Všichni tři citovaní - AJ, s. 71.
36  AJ, s. 83.
37  Johannes Pegner de Spalt, bac. art. LD 1, s. 398. Johannes de Hallen, mag.art. LD 1, s. 391. Henricus Crispi de Entenburg, bac. art. LD 1, s. 397.
38  AJ, s. 115-116.
39  Jedinou výjimkou je již v jiných souvislostech jmenovaný případ, kdy při imatrikulaci v roce 1394 Johannes Stockmacker de Briga slíbil za přítomnosti svědka, kterým byl mistr Cunradus Wytstat, zaplatit imatrikulační poplatek na vánoce téhož roku. AJ, s. 79.
40  Moraw 1992, s. 26.
41  Moraw 1992, s. 26, s odvoláním na LD 2, s. 163.
42  Konkrétně Otto Hoefer de Peyrewt zaplatil 6 grošů et promisit residuum dare. Nicolaus Stüffli rovněž zaplatil hotově šest grošů a reliquos promisit se daturum infra annum. AJ, s. 68, 81.
43  Zde však slůvko může znamenat jak přísahu imatrikulovaného, že více peněz nemá, tak zcela obecnou přísahu imatrikulační. AJ, s. 68.
44  Viz též Moraw 1992, s. 26.
45  AJ, s. 74.
46  AJ, s. 60, 65, 68, 77, 160.
47  Jak již bylo zmíněno v kapitole Metody, mezi vesničany mohl být započten i místní šlechtic, který své šlechtictví neuvedl při zápise do matriky a nemáme o jeho urozeném původu ani jiné zprávy.
48  AJ, s. 63-64.
49  AJ, s. 82.
50  Obě zmíněné osoby - AJ, s. 60.
51  AJ, s. 62.
52  Je zapotřebí upozornit, že pokud mluvíme o církevních hodnostech, máme na mysli pouze hodnosti v rámci světského kléru . Z řádových funkcí evidujeme pouze jednoho opata.
53  AJ, s. 78.
54  Připouštíme ovšem určitou pochybnost, protože většinou není známa celková doba držení úřadu, evidujeme pouze konkrétní datum, kdy dotyčný úřad zastával, případně byl do něj jmenován atd. Nelze tedy vyloučit, že někdo z těchto deseti, kteří své obročí neuvedli do matriky, již daný úřad nevykonával.
55  AJ, s. 61. ŽS, s. 535.
56  AJ, s. 81. ŽS, s. 74.
57  Marquardus de Krewlsheim a Otto de Egloffstein - AJ, s. 69, 77. ŽS, s. 349, 433.
58  Conradus de Wildungen je v matrice zmíněn jako servus. AJ, s. 70.
59  Povolání soukromého učitele či sluhy jako takové je chápáno jako světské, nerozlišuje se tedy, zda působili ve službách světské, církevní či řádové osoby.
60  V matrice se setkáme i se dvěma sluhy rektorů. Tato jejich funkce však byla považována za univerzitní působení, proto nebyli započítáni mezi osoby se světským zaměstnáním.
61  Stephanus Elbonger in Nornberga, Mag. Petrus Geysbart, canonicus s. Pauli in Wormacia, Johannes Torolf de Bopardia - AJ, s. 77, 80.
62  Jako zvláštní případ lze uvést i šest dvakrát imatrikulovaných studentů na pražskou právnickou univerzitu. Tím se celkové číslo imatrikulovaných, o nichž s jistotou víme, že byli zapsáni před příchodem do Prahy na jiné univerzitě, zvýší na 37.
63  Za zisk titulu byl při výzkumu považován vlastně jakýkoli zápis v matrice, vztahující se k procesu udělení titulu. Tedy nejen poznámka o udělení titulu či promoci, ale i o zkoušce a přijetí k této zkoušce.
64  Zároveň víme o tom, že byl mistrem svobodných umění. ŽS, s. 535.
65  Viz seznam graduovaných - AJ, s. 1.
66  Na podporu tohoto tvrzení je možné uvést i konkrétní příklad. Conradus Petri de Rotenberg, který se na právnickou univerzitu zapsal v roce 1381, získal hned následující rok titul bakaláře na artistické fakultě. Ačkoli nelze vyloučit, že by tento titul získal ani ne za rok od nástupu na artes, přece jen je daleko pravděpodobnější, že svá studia na této fakultě zahájil ještě před rokem 1381. AJ, s. 68. LD 1, s. 207. Takových případů je celkem devět.
67  Johachim Missinger de Missendorf - AJ, s. 76. ŽS, s. 212.
68   ŽS, s. 535.
69  ZELENÝ, R. - KADLEC, J.: Učitelé právnické fakulty a právnické university pražské v době předhusitské (1349-1419). HUCP 18/1, 1978, s. 90. AJ, s. 63.
70  AJ, s. 66. ŽS, s. 455. LD 1, 192-193.
71  Pochopitelně tím nemáme na mysli případ, kdy imatrikulovaný neuvedl nižší, ale pouze vyšší gradus (tedy např. ne titul bakaláře a mistra, ale rovnou pouze mistra), nýbrž situaci, kdy zapsaný neuvedl žádný titul, i když nějaký měl.