Klasifikace románských jazyků

Pro tuto kapitolu jsem se opíral především o Jana Šabršulu (Šabršula 1980,II:89-97) a Lorenza Renziho s Giampaolem Salvim (Renzi 1985:181-199).

6 literárních jazyků.

Jak jsme viděli, když jsme mluvili o dějinách srovnávací romanistiky, Friedrich Diez počítal se 6 románskými jazyky. V jeho době byl totiž převažující zájem o středověkou a renesanční literární tvorbu. Diez chtěl hlavně vymezit kulturní oblasti, ve kterých platila obdobná tradice jazykových vzorů písemného vyjadřování.

Podíváme-li se na seznam těchto jazyků (portugalský, španělský, francouzský, provensálský, italský a valašský), zjistíme, že ne všechny mají tak starou literární tradici - nejstarší rumunské písemné doklady pocházejí ze XVI. století.

Tato nedůslednost není výjimkou v klasifikacích jazyků. Naopak, vždy je přítomno víc kritérií současně. Například u Dieze převažuje literární zaměření jeho doby, ale zároveň i snaha zahrnout podunajského potomka latiny (který v XIX. století poskytoval už krásnou literarturu) a některé čistě jazykovědné podněty.

U Dieze najdeme pak tři větší seskupení: jihozápadní (portugalština a španělština), severozápadní (francouzština a provensálština) a východní (italština a valašština).

Více činitelů.

Následující generace romanistů už literární stránku věcí zanedbává. V REWu je celá plejáda jazykových útvarů a nehraje žádnou roli jejich sociolingvistická či politická pozice. Hledají se stopy lidové latiny a prohloubuje se znalost vývoje jednotlivých románských jazyků.

Odtud vyšla snaha odhalit původní místní nářečí latiny a seskupit dnešní početné varianty do málo skupin s bližšími staršími vzájemnými vztahy. Základní představa počítala s rostoucím štěpením od starší fáze k novější.

V tomto rámci mělo smysl zjišťovat jevy, které dělí Románii do největších skupin - za předpokladu že tyto jevy poukazují na nejstarší dělítka. Za použítí lingvistického zeměpisu lze spojit místa, kde je jistý jev přítomen, do jedné izoglosy.

Touto cestou se zjistilo, že je několik izoglos, které hraničí ve stejné oblasti podél takzvané linie La Spezia-Rimini (přesněji Massa-Senigallia). V této souvislosti se mluví o skupině východních - rumunština, dalmatština, italština - a o skupině západních románských jazyků - ostatní jazyky.

Zmíníme se konkretně o třech párech izoglos, které se stýkají podél linie La Spezia-Rimini:

1. oslabení/zachování latinských mezisamohláskových jednoduchých souhlásek;
2. ztráta/trvání koncového -s;
3. (částečná) ztráta/trvání nepřízvučných samohlásek.

Pár uvedný v bodě 2 je zvlášť významný, protože má morfologický význam. S tímto jevem je spojena skutečnost, že ve východní Románii se množné číslo u jmen a 2. osoba v jednotném čísle u sloves tvoří samohláskovou koncovkou (alespoň v rané fázi); kdežto v západní Románii se ve stejných situacích nacházejí koncovky sigmatické.

Ani toto dělení, ačkoli minimální, nepostrádá nedůsledenosti. Například severoitalská nářečí (která jinak patří do západní Románie), nemají sigmatické koncovky. Sardština má nářečí, která oslabují, a jiná, která zachovávají mezisamohláskové souhlásky. Zde je na místě uvést, že jsou jazykovědci, kteří pro sardštinu mluví - z mnoha důvodů - o samostatné střední skupině.

Určitě pak pro mnohé není přijatelná - z politických důvodů - představa rozdělení italské oblasti, které by zdůrazňovalo souvislost severní Itálie s Francií a Španělskem. Z toho patrně vznikla potřeba spojit údaje lingvistického zeměpisu s podrobnějším dělením románského území, kde by hrál větší roli substrát.

K tomuto účelu byly uplatněny mimo jiné izofony, které se týkaly vývoje latinských souhláskových skupin -ct-, cl, pl, fl. Mimochodem menší územní celky znamenají bližší vztah s kulturní totožností jednotlivých oblastí a podporují sladění výsledků jazykovědného bádání s výsledky ostatních humanitních i společenských věd.

Takže součtem literárních, jazykovědných, historických i politických kritérií vznikla klasifikace, kterou ještě dnes považujeme za součást paradigmatu srovnávací romanistiky. Podám zde verzi, kterou navrhl Carlo Tagliavini (Tagliavini 1977:283 = 1972:354).

Tagliaviniho klasifikace je přehledná a elegantní. K tomu přispívá představa, že tři jazyky - dalmatština, rétorománština a katalánština - tvoří jakýsi přechod mezi dvěma skupinami.

Ve skutečnosti je situace složitější. Furlanština též má několik izoglos, které ji spojují s rumunštinou. Taky frankoprovensálština by mohla působit jako přechod mezi italorománskou a galorománskou skupinou.

V iberorománské skupině je zvlášť atypickým útvarem španělština, takže katalánština má mnoho společných rysů s portugalštinou. Co se týče substrátu, ne všechny jazyky s keltským substrátem jsou v galorománské skupině ani všichni členové této skupiny nemají keltský substrát.

Typologie.

V uvedených klasifikacích hrála hlavní roli fonetika - i když zejména u Tagliaviniho nacházíme i jiná hlediska. Šlo tu tedy spíš o jevy povrchové. U Křepinského však nacházíme snahu vytvořit klasifikaci založenou na jiných zásadách, kterou Šabršula nazývá klasifikací typologickou.

Zajímavá je například otázka vyjádření prohibitivu (záporného imperativu). Už v latině najdeme tři možnosti jak vyjádřit zákaz:

• noli dicere - noli/nolite + infinitiv;
• hoc ne dixeris - konjunktiv perfekta;
• ne dicas - konjunktiv prézentu.

V moderních jazycích vypadá situace následovně. Iberorománská skupina používá konjunktiv prézentu, východní Románie spojuje infinitiv v jednotném čísle s imperativem v množném čísle a francouzština má jako při kladném vyjádření imperativ. V okcitánštině i ve frankoprovensálštině jsou přítomné všechny tři možnosti.

Křepinský se snažil zjistit, zda takové rysy mohou tvořit širší soubory. V této souvislosti si všiml, že oblast, kde se používá konjunktiv, je totožná s oblastí, kde není pokračování latinského ILLUI.

Důsledně šli touto cestou Lorenzo Renzi a Giampaolo Salvi. Tito jazykovědci vycházejí z učení generativismu, a proto kladou důraz na nejhlubší vrstvu jazyka - morfosyntax. Její pravidla působí největší počet shod, na rozdíl od fonetiky a lexika - kde je situace nejpestřejší, a jejichž údaje jsou tudíž méně seřaditelné.

Výsledkem jejich rozboru je pohled na Románii jako na velký souvislý blok - Romania continua - na jehož okraji se nacházejí dvě oblasti s osobitým vývojem: severní Francie a Rumunsko. Je zajímavé, že svou propracovanou metodou Renzi a Salvi poskytují další argumenty ke klasifikaci navržené už romanisty Amadem Alonsem (Alonso 1951) a Waltherem von Wartburgem (Wartburg 1955).

Renzi a Salvi rozebírali následujících 17 mluvnických jevů:

1. skloňování;
2. člen;
3. střední rod;
4. tvoření příslovcí;
5. tvoření podmiňovacího způsobu;
6. tvoření budoucího času;
7. povinná zájmena pro podmět;
8. zápor;
9. tázací věta;
10. dělivý člen;
11. slovosled;
12. tvoření deminutiv;
13. fonologická struktura slova;
14. lexémy být a mít ve funkcích plnovýznamového či pomocného slovesa;
15. minulý čas jednoduchý;
16. flektovaný infinitiv;
17. tvoření množného čísla u jmen.

Řešení Renziho a Salviho je v souladu s pocitem, kerý má každý, kdo proniká do studia románských jazyků. Z tohoto pocitu sounáležitosti velkého bloku snad vyšly i teorie, které předpokládají společný románský prajazyk či jednotnou lidovou latinu. Tento pocit je ještě sílnější, když čteme texty z dob, kdy mnoho jazyků ještě neprošlo kodifikací.

Přesto lze říci, že znovu máme před sebou klasifikaci, která dělá jisté kompromisy s tradicí, a tak se může zdát, že nepřinesla níc nového. Na její arbitrarnost poukazuje skutečnost, že autoři nevysvětlují, proč vybrali právě tyto jevy. Na příklad mohli brát do úvahy ještě tyto tři:

• koncovky za mužský rod;
• počet tříd přídavných jmen;
• adjektivální člen

Podle nich se francouzština a rumunština už nezdají tolik okrajové. Mimochodem výsledky Renziho a Salviho nepřinesly nic nového ve srovnání s badateli, kteří vycházeli z povrchových vrstev jazyka.

I když ani právě uvedenou klasifikaci nelze považovat za čistě synchronickou, Robert de Dardel s Jacobem Wüestem sestavili v rámci teorie o vzniku románských jazyků další roztřídění, kde uplatnili pouze body 1 a 11 z čistě diachronického hlediska. (Dardel-Wüest 1993:45)

Podle nich se v antice vytvořily tři oblasti. V nejstarších provinciích se odehrál I. cyklus zjednodušení latiny, ze kterého vznikla první fáze prarománštiny. Z ní se vyvinuly portugalština, španělština a sardština.

Do ostatních provincií se dostala už prarománština po II. cyklu zjednodušení. V těchto oblastech vznikly francouzština, okcitánština, rétorománština (Cadorini 1996a) a rumunština. Italština a katalánština se jeví jako jazyky, které nesou stopy obou cyklů.

Jiná hlediska.

Ve srovnávací romanistice se používají některé termíny, které označují části Románie z hlediska procesu expanze latiny a románských jazyků. Území Římské říše, kde se mluvilo latinsky, ale kde dnes už není žádný románský jazyk (Německo, skoro celý Balkán, severní Afrika), se říká ztracená Románie.

Koloniím evropských zemí, kam byl vnesen jazyk románské metropole, se říká nová Románie i získaná Románie (Jižní Amerika, Quebec, Filipiny, atd.). Pro oblasti, kde se používala lingva franka na základě latiny, například pro obchodní účely, navrhuji termín vnější Románie. (Cadorini 1996b:43)

Jacques Pohl seřadil románské jazyky podle sociolingvistického statutu. Do jedné skupiny seskupil oficiální státní jazyky: jazyky etnopolitické. Do druhé skupiny patří jazyky etnické či dialektální. (Pohl 1972)

Dějiny ukázaly, že taková klasifikace je založena na velice pohyblivém základě. Celá řada útvarů získala v posledních 30 letech významná politická uznání, čímž se značně změnil i pocit ztotožnění občana-mluvčího se státem.